Co jsem se naučila za rok v Praze?

Tak jsem si jednoho krásného dne, tuším, že to bylo dnes, kdy byla zima a pršelo, uvědomila, že už jsem vlastně v Praze rok. Přemýšlela jsem, jestli mě to v něčem změnilo, jestli jsem se za ten rok tady něčemu naučila, nebo jen takové ty drobnosti, které lidi, co žijí v Praze budou znát. Tady je můj list.

1. Komu se nebude stýskat po rodině je z kamene.
U mě to chodí ve vlnách, občas mám tolik starostí, že jsem ráda, že si se svojí rodinou zavolám, ale občas se mi po nich tak moc stýská, že v noci pláču třeba kvůli pejskovi.

2. Rozdávači letáčků, výběrčí na různé charitativní účely, žebráci, bezdomovci, vyhýbat se obloukem.
Všechny tyto skupiny už mě alespoň jednou oškubaly, takže už jsem odolnější a s úsměvem odmítám- NEMÁM!

3.Chce to hodně trpělivosti, pokud někam na ulici chvátáte, tak počítejte s překážkovou (opičí) dráhou.
K tomu se ani nedá moc říct. Praha je plná davového šílenství na ulicích. Všichni vám překážejí a jsem si jistá, že i vy překážíte jim.

4. Všechno je daleko, ale kamkoliv vám pojede nějaký dopravní prostředek.
Hodina v tramvaji, v metru, pořád někam přestupujete a hledáte nejvýhodnější kombo, abyste se dostali včas tam, kam potřebujete.

5. Pokud čekáte na spoj víc jak dvě minuty, tak už jste nasraní.
Zajímavý úkaz, který se po nějaké době v Praze začne projevovat. To když jste ve vašem rodném městě zjistili, že bus vám jede za 8 minut, tak jste nadšeně zvolali, jakou máte kliku.

6. Na eskalátorech se stojí vpravo, levý pruh je vyhrazen pro netrpělivé a průjmem trpící.
Není co dodávat. Základní pravidlo.

7. Pokud vidíte v metru někoho s kouskem pizzy, tak z něj nemůžete spustit oči (nebo to mám tak jen já??)

8. Deprese přejde.
Občas jsem z toho všeho hluku, lidu, starostí a plného diáře v háji. Ale tohle město je plné tolika možností, baštíren, divadel, výstav a já nevím čeho všeho, takže mě to občas přejde.