Jak jsem se s Petrem vzali
V srpnu jsem řekla ano svému příteli Petrovi, který je teď už mým manželem. Svatbě předcházel víc jak půl rok, kdy jsme ani tak nebyli ze stresu ohledně svatby, ale z úplně jiných věcí. Zaprvé jsme nevěděli, jestli se vůbec bude moci uskutečnit, a za jakých podmínek. V březnu nás zasáhl první nouzový stav, a nikdo moc netušil, co se bude dít. Tehdy jsem Petrovi řekla, že si ho s velkou radostí vezmu i na radnici, jen my dva. Ale nic takového se nakonec nestalo, a my se mohli vzít a sdílet to se svými padesáti nejbližšími lidmi. Rodinou a přáteli. Jak proběhla žádost o ruku už jste asi četli. Vlastně krásně reprezentovala esenci toho, jací jsme s Petrem lidé. Požádal mě totiž na autobusové zastávce, kde ke mně Petr poprvé promluvil. A mně to přišlo krásné v tom, jak v té žádosti nebyla ambice oslňovat něčím okázalým a prvoplánovým, ale jednoduše připomínka toho, kdo jsme a kde jsme se poznali. A připomnělo mi to nejen naše seznámení, ale i takovou krásnou hodnotu, kterou s mým manželem