tady niky

  Jsem v cílové rovince, a čas se jakoby zastavil. S každým týdnem, ba i dnem cítím, jak toho zvládám méně a méně. Když teď strávím přibližně hodinu ve městě, musím si pak doma jít na hodinu lehnout, a spím jak zabitá. Dvojčátka se projevují víc a víc, cítím v břiše (které je opravdu obrovské) dvě malé bytosti, na které se ohromně těším, a zároveň mám strach z neznáma, a z odpovědnosti. Už nic nebude stejné. Už to nikdy nebudu jenom já. Pociťuji váhu (a i svou tělesnou váhu 😂) této skutečnosti čím dál víc. A zároveň se tomu snažím nějak odevzdat. Snažila jsem se být co nejvíc připravená, a uvědomuji si, že pro můj duševní klid je lepší vědět méně. A řídit se intuicí, až ty situace nastanou. Z konverzací s kamarádkami, které už děti mají, jsem vypozorovala příznaky typické pro 3. trimestr. Některé jsou relativně zábavné, jiné dost nepříjemné, ale ráda bych si je tu zaznamenala, neboť jednou na to budu vzpomínat, a budu ráda, že tahle etapa je už za mnou. 😁 1. Člověk se cítí jako v...

  Konečně! Cítím se zase jako normální člověk! Můžu jíst co chci, mám energii, a nevadí mi trávit celý den na nohou, ve městě, mezi lidmi. Takový byl alespoň začátek mého druhého trimestru.  Tento čas jsem využila především na to, abych se viděla s co nejvíce lidmi,  se kterými jsem se delší dobu nesešla. Přišel čas zase nabrat trochu lásky, moudrosti a úžasné aury od mých milovaných. Tak jsem začala docela dost jezdit do Prahy, občas přijel i někdo za mnou na sever, a já nabrala úplně nový dech. Začala jsem se takovým roztomilým způsobem zakulacovat, skoro každý den vyžadovala zmrzlinu, začala mi zase chutnat káva, i když spíš ve formě ledové kávy se spoustou ledu a mléka, a hlavně jsem se začala zase hýbat. Jemná jóga, procítit každý pohyb, aniž by se mi chtělo zvracet nebo spát. Ach, jaká slast pro mé tělo! 😁 S každým týdnem mi ale bříško rostlo, a tu se mi začaly šířit křečové žíly, provedla jsem si něco s lopatkou na zádech, protože se mi změnilo těžiště, a já si ko...

  Ke konci února tohoto roku jsem s velkým překvapením zjistila, že s Petrem čekáme miminko. Ano, v tuhle chvíli ještě v domnění, že je to miminko. Jak možná víte, pokud jste četli poslední článek, snažili jsme se asi 2 roky, navštěvovali Gennet, a nic.  Nadšení to bylo obrovské. Ale zároveň to přišlo ve chvíli, kdy jsem to čekala nejméně. Vzhledem k tomu, že jsme se dobré 4 měsíce nesnažili, a rozhodli se zaměřit na mé stěhování a novou práci, tak to bylo velké překvapení. A brzy přišla panika. "Co budu dělat? Zrovna jsem nastoupila do nové práce!" Tam jsem taky hned první den omdlívala, a pak byla asi týden doma, protože příznaky se spustily prakticky okamžitě. A hned na to přišla ta novina, že tam ale na ultrazvuku doktor vidí miminka dvě. "No ty vole!" Ano, to byla moje hlasitá reakce. 😁 A tak se z mého poměrně bezstarostného, mladého a zábavného života s mým manželem v Praze, stal život plný nevolností, zvracení, únavy, a to sama v Liberci.  Těch změn bylo str...

 Wow, jak se začíná takový článek? Už jsem to na mou duši zapomněla. Dokonce jsem měla problém se přihlásit na admin, abych mohla tento příspěvek napsat. Prostě a jednoduše to jsou 3 roky, co jsem naposled vyplodila delší text. Tedy na blog. V mém osobním životě se více či méně nějaké psaní vždy odehrávalo. Tu kratší výžblepty či básničky do poznámek v mobilu, jindy dlouhá práce na téma Nadam Yoga, kterou jsem sepsala v rámci mého jógového učitelského kurzu. Za ty 3 roky se toho v mém životě událo hodně, a ráda bych se ke všem těm událostem minulým i budoucím občas vyjádřila. 1) Udělala jsem si učitelský jógový kurz Tento kurz jsem vlastně absolvovala těsně před mou svatbou, ale nikdy jsem o tom nic nenapsala. Měla sem trochu obavy o tom psát, abych byla upřímná. Zaprvé to byl intenzivní zážitek, a za druhé se v té době k tomu pojily nějaké neshody s přáteli (které jsou již několik let vyřešené, ale stejně jsem neměla moc chuť o tom psát). Abych to zkrátila, na 3 týdny jsem se odst...

V srpnu jsem řekla ano svému příteli Petrovi, který je teď už mým manželem. Svatbě předcházel víc jak půl rok, kdy jsme ani tak nebyli ze stresu ohledně svatby, ale z úplně jiných věcí. Zaprvé jsme nevěděli, jestli se vůbec bude moci uskutečnit, a za jakých podmínek. V březnu nás zasáhl první nouzový stav, a nikdo moc netušil, co se bude dít. Tehdy jsem Petrovi řekla, že si ho s velkou radostí vezmu i na radnici, jen my dva. Ale nic takového se nakonec nestalo, a my se mohli vzít a sdílet to se svými padesáti nejbližšími lidmi. Rodinou a přáteli.  Jak proběhla žádost o ruku už jste asi četli. Vlastně krásně reprezentovala esenci toho, jací jsme s Petrem lidé. Požádal mě totiž na autobusové zastávce, kde ke mně Petr poprvé promluvil. A mně to přišlo krásné v tom, jak v té žádosti nebyla ambice oslňovat něčím okázalým a prvoplánovým, ale jednoduše připomínka toho, kdo jsme a kde jsme se poznali. A připomnělo mi to nejen naše seznámení, ale i takovou krásnou hodnotu, kterou s mým manž...

Už skoro vůbec nepíšu. Ani svůj osobní deník si moc nepíšu. V posledním půl roce jsem se tak ponořila do jógy, že hodně jiných věcí šlo stranou. Všechno mé přemýšlení probíhalo na podložce. Ale nedávno se mi stal úraz, a nemohu teď na nějakou dobu praktikovat. Pokouším se tedy vrátit ke psaní. A dneska vám povyprávím jeden z nejkrásnějších příběhů. Jak mě Petr požádal o ruku. A tentokrát bude tento článek ještě víc speciální, protože jsem se domluvila s Petrem, aby také přispěl do článku, a napsal vám něco o našem zasnoubení: Všechno špatné bývá k něčemu dobré. Před pěti lety jsme se potkali na autobusové zastávce v Jinonicích. Ve večerních hodinách jsme oba chodili na překvapivě nudnou přednášku. Nikča sedávala schovaná za svým tabletem u zdi auly, ale ani to ji neuchránilo před tím, abych si jí všiml. S nikým jsem se tehdy ve škole neznal. Když jsem zjistil, že oba jezdíme stejným autobusem domů, rozhodl jsem se přisednout a dát do řeči. Možná ji to tenkrát trochu vy...

Po měsíci se ozývám. Trochu unavenější, zpocenější, zkušenější. Jak asi víte, Sully nám tak trochu obrátil život vzhůru nohama! Najednou jsme se ocitli v úplně novém světě a jsme vystavováni naprosto novým situacím. Dovolte mi uvést ty nejčastější záležitosti v životě pejskaře. 1) Řešíte dog-friendly místa "Dobrý den, nebude vám vadit, když do vaší kavárny přivedu své malé štěňátko? Pokud zrovna spí, tak ale vůbec nezlobí!" 2) Seznámíte se naprosto s každým na ulici Neříkám, že jsem asociální, a vlastně si velmi často užívám fakt, že skrz mého pejska se seznámím s moc milými lidmi. Ale stinné stránky to také má. Například, když v 11 v noci venčíte psa, a on běží střemhlav za lidmi, za kterými fakt nechcete aby v takovou denní dobu běžel. A nebo když v 6 ráno, celí rozcuchaní a vlastně celkem nechutní potkáte lidi, kteří si chtějí povídat, a vy ani nevíte svoje jméno.   3) Se psem vyrážíte zásadně o 30 minut dřív, než byste vyšli sami To s...

Původně jsem chtěla nejprve vydat článek o naší cyklistické dovolené ze začátku července, ale tato silná událost musí mít pro tentokrát přednost. Všichni moc dobře ví, že jsem obrovský milovník psů, a před skoro do 9 lety, když jsem ještě bydlela s rodiči, jsem iniciovala pořízení pejska do naší rodiny. A to se nakonec povedlo, a ta malá sněhově bílá vločka, která se u nás jednoho zimního dne objevila, byl náš milovaný maltezáček Rocky.  Ten velmi spokojeně žije s mojí maminkou v Táboře, a já stále s láskou vzpomínám na 4 roky života s ním v Táboře. Kolik rozkousal bot, jak jsem s ním chodila ven ve 3 ráno, když zažíval nemoc, a tak dále. Však potom, co jsem se odstěhovala do Prahy, a začala žít "nový život v novém městě", toužila jsem dál potom, mít ve svém životě psa. I když jsem u Petra celkem škemrala, a on to velmi trpělivě poslouchal, stále mi říkal "vydrž, ještě je brzy a ten pravý čas teprve přijde". A měl svatou pravdu. Sice ten čas jsme spletli...

Dala jsem si s novým článkem na čas. Nejen protože jsem byla rozptýlená důležitými událostmi (úspěšně jsem dokončila školu), a také novou prací, ale pustila jsem se do zajímavého experimentu, a to někdy na úplném začátku května. A dnes vám k tomu něco povím. Všechno to odstartovalo jedním rozhodnutím, které nad mojí hlavou viselo už VELMI dlouho. Pustit se svých pomyslných mantinelů, které budily dojem ochrany, ale ve skutečnosti to byla tak trochu pouta, která jsem si na sebe sama nasadila. Mluvím tu o strachu z nových zkušeností, o strachu z neuznání, a především o strachu z názoru okolí. Mám pocit, že jsem se neustále snažila být s každým za dobře, zalíbit se všem, a řeknu vám, je to extrémně omezující. Netušíte, kdo jste. Hledáte se marně ve všem a čekáte, co vám z těch rolí bude nejlépe sedět. Ale nejde pořád hrát role. Byla jsem pořád v napětí, z každého setkání a různých aktivit jsem většinou brzy utíkala domů, abych byla v bezpečí, obklopena zdmi mého bytu, kde jsem ne...

Tento článek není seznam nebo výčtem těch nejlepších kaváren v Praze, ale spíš přihlouplou úvahou, protože jsem unavená a prokrastinuji (teď by to chtělo kávu!), i když pár svých nejoblíbenějších kávových míst tady zmíním. Ne ale abyste mi tam pak všechno to kafe vypili! Poprvé jsem se setkala s kávou v podobě podivné černé husté tekutiny, kterou moji rodiče a prarodiče pili z takových těch komunistických řezaných skleniček (samozřejmě nerozbitných!), a jsem přesvědčená, že v téhle husté kaši ta lžička stála! Jednou jsem to i ochutnala a "BRRRRR, jak někdo vůbec může kafe pít?!" Ale pozor, ke konci střední školy jsem objevila kouzlo kaváren, byť jsme jich v Táboře neměli tehdy moc, alespoň těch dobrých, kde je člověku příjemně a voní to tam čerstvě namletými zrnky, a nejlépe ještě pečeným koláčem. Jedna či dvě obstojné se tam ale tehdy našly, a my s kamarádkami začaly posedávat nad hrnkem latte nebo cappuccina, a bylo to strašně fajn. V té době dokonce začaly hrozně ...

zdroj: pinterest.com (ilustrace od Sally Nixon) Občas jsme všichni s něčím ve svém životě nespokojeni, a to bývá to, o čem nejvíce mluvíme, protože nám to leží v žaludku a potřebuje to ven. Je to pochopitelný a já občas dokážu mluvit po telefonu s mamkou a ona mi po 20 minutách našeho rozhovoru řekne, že jsem si celou dobu jen stěžovala a že už to stačí. A v takových chvílích se za sebe trochu stydím.  Koukala jsem nedávno na jednu přednášku na TED Talks (konkrétně "Jak se stát psychicky silnou osobou?"), ve které přednášející stručně popisovala svůj životní příběh (velmi tragický, musím podotknout) a co si uvědomila, že musí udělat, aby se ve svém životě pohnula dál. Jsou to věci, které v podstatě slyšíme skoro denně na každém kroku. Přestat porovnávat náš život s životem ostatním, závidět a litovat sebe a svůj život. Propadáme se tím do stavu, který ubližuje jen nám a brání v rozvoji. Haha, to se snadno řekne, ale hůř se to v životě praktikuje.  Já u...

Nejsem si jistá, co se přesně děje, ale vnitřně cítím, že tento rok je pro mě hodně zlomový. Týká se to především mého poznání sebe sama. Doposud jsem vnímala tento rok spíš negativně, ale když se nad tím zamyslím opravdu pečlivě, je to vlastně úplně naopak. Ono je to vlastně logický. Prožívám události, jejichž bezprostřední zážitky a pocity z nich pramenící mohou být nepříjemné, vnímám je v tu chvíli negativně. Ale když se na tyto situace podívám s odstupem, uvědomuji si, že přesně tyto věci mě nějakým způsobem učí a formují, jako osobnost. Občas mě nutí nastavit si zrcadlo a já si nikdy nebyla víc vědoma sama sebe, což je také dost děsivá zkušenost, přiznejme si to všichni. Abych se nepohybovala jen na obecné a spíše abstraktní úrovni, tak se vám pokusím přiblížit, co mám na mysli. Prožívám si situace, které jsou hodně mimo mou komfortní zónu. Myslela jsem si, že změna zaměstnání bude to nejděsivější, ale nakonec to není ani zdaleka pravda. Byla jsem tam přijata nakonec ...

Píšu to s vykřičníkem, protože to pro mě byl tak emotivní výlet. Spamovala jsem s tím na instagramu, ale není to žádná póza, má radost z výletu byla velmi upřímná. Když jsem byla malá, tak jsme si nemohli moc dovolit někam jezdit na dovolené a na výlety, a proto jsem se na konci minulého roku rozhodla, že bych ráda méně utrácela za různé serepetičky, které zas tolik nepotřebuji a našetřila si na nějakou cestu do zahraničí. Méně krámů, více zážitků! A povedlo se, na moje narozeniny jsem si nadělila prodloužený víkend v Londýně! Vyrazili jsme s Petrem ve čtvrtek navečer a přiletěli do Londýna kolem 19 hodiny. Kupodivu jsme se v metru zorientovali celkem rychle, ale to hlavně díky aplikaci pro Londýnské metro, kterou si Petr prozíravě stáhnul do mobilu. Z Liverpool Street jsme se tedy dostali na Kensal Green, odkud jsme ještě asi 10 minut šli pěšky k našemu ubytování na Lushington Road. Po ubytování se v modrém domě se zabláceným Jeepem na příjezdové cestě, jsme byli do...