Poslední dobou je to otázka sebezdokonalování. Peču muffiny, učím se, snažím se vše stíhat a zatím vše vychází. A vzpomínám na léto, jak to bylo super, když jsem nic z toho dělat nemusela. ;)
Jsem v cílové rovince, a čas se jakoby zastavil. S každým týdnem, ba i dnem cítím, jak toho zvládám méně a méně. Když teď strávím přibližně hodinu ve městě, musím si pak doma jít na hodinu lehnout, a spím jak zabitá. Dvojčátka se projevují víc a víc, cítím v břiše (které je opravdu obrovské) dvě malé bytosti, na které se ohromně těším, a zároveň mám strach z neznáma, a z odpovědnosti. Už nic nebude stejné. Už to nikdy nebudu jenom já. Pociťuji váhu (a i svou tělesnou váhu 😂) této skutečnosti čím dál víc. A zároveň se tomu snažím nějak odevzdat. Snažila jsem se být co nejvíc připravená, a uvědomuji si, že pro můj duševní klid je lepší vědět méně. A řídit se intuicí, až ty situace nastanou. Z konverzací s kamarádkami, které už děti mají, jsem vypozorovala příznaky typické pro 3. trimestr. Některé jsou relativně zábavné, jiné dost nepříjemné, ale ráda bych si je tu zaznamenala, neboť jednou na to budu vzpomínat, a budu ráda, že tahle etapa je už za mnou. 😁 1. Člověk se cítí jako velry
Nikdy jsem to neměla s př á telstv í m jednoduch é . Buď jsem si vybrala špatn é př á tele, nebo jsem j á byla špatn ý př í tel. Každop á dně jsem snad nikdy neměla klidn é př á telsk é vztahy, i když jsem je vždy tak moc chtěla, asi jako každ ý . Na 1.stupni z á kladn í školy byla parta holek, kter é se bavily t í m, když si našly nějak é ho člověka ve tř í dě a všem nakukaly nějak é pomluvy o něm a postaraly se o to, aby se s n í m nikdo nebavil. Nakonec jsem i j á padla za oběť a musela jsem ve škole poslouchat ur á žky , že si nemyju vlasy a dalš í nesmysly, kter é tu radši ani nechci rozmaz á vat. Na to přišly sms zpr á vy, kter ý mi mě ty holky oblažovaly několikr á t denně. Doč í tala jsem se v nich, že jsem zas*** p í ** a ať umřu a různ é dalš í perly. Pamatuji si, že jsem pak měla ještě dlouho f ó bii z toho, když mi přišla smska . I na 2. stupni se našli lidi se sklonem k šikaně a obecně můžu ř í ct , že na z á kl
Ke konci února tohoto roku jsem s velkým překvapením zjistila, že s Petrem čekáme miminko. Ano, v tuhle chvíli ještě v domnění, že je to miminko. Jak možná víte, pokud jste četli poslední článek, snažili jsme se asi 2 roky, navštěvovali Gennet, a nic. Nadšení to bylo obrovské. Ale zároveň to přišlo ve chvíli, kdy jsem to čekala nejméně. Vzhledem k tomu, že jsme se dobré 4 měsíce nesnažili, a rozhodli se zaměřit na mé stěhování a novou práci, tak to bylo velké překvapení. A brzy přišla panika. "Co budu dělat? Zrovna jsem nastoupila do nové práce!" Tam jsem taky hned první den omdlívala, a pak byla asi týden doma, protože příznaky se spustily prakticky okamžitě. A hned na to přišla ta novina, že tam ale na ultrazvuku doktor vidí miminka dvě. "No ty vole!" Ano, to byla moje hlasitá reakce. 😁 A tak se z mého poměrně bezstarostného, mladého a zábavného života s mým manželem v Praze, stal život plný nevolností, zvracení, únavy, a to sama v Liberci. Těch změn bylo str
Komentáře
Okomentovat