Jak se člověk mění?

obraz Paula Gauguina z pinterest.com

Lidé se celý svůj život nějak mění a pokud vám někdo řekne větu: "Ty ses tak změnila.." a myslí to v negativním slova smyslu, tak to vlastně nechápu (pokud tím nemyslí "ty ses změnil, dřív si nevraždil koťátka"). Myslím to tak, že lidé se neustále nějak vyvíjejí ve svém životě a je to vlastně dobrá věc.

Učíme se ze svých chyb, nebo také ne, každopádně naše zkušenosti a prožitky nás nějak formují do naší současné podoby, která se u nás ale také dlouho neohřeje. Zase se časem naučíme něco nového a něco to v nás změní.

Občas si tak nějak rozebírám sama sebe. Je asi pravda, že se v sobě někdy rýpu až moc, ale je to vlastnost, kterou jsem v sobě měla odjakživa, hodně nad svým světem přemýšlím. A vlastně mě nedávné uvědomění dost překvapilo. Vůbec jsem si neuvědomila, jak moc jsem se změnila například oproti loňskému roku. A já se ptám, co se v mém životě odehrálo, že jsem se tak zásadně změnila? Jak se člověk mění? Co spustí tu nepozorovanou změnu? Jistě, jak jsem řekla, jsou to nějaké zkušenosti, prožitky. Já ale vůbec netuším, kdy a jak se to u mě odehrálo. O čem konkrétně mluvím?

Dříve jsem byla velký perfekcionista a chodící plánovač. Například ve škole jsem musela mít věci dobře připravené, měla jsem vždy připravený plán, který jsem dodržovala. A mě hrozně zarazilo, když jsem se přistihla, že moje příprava v těchto dnech probíhá už jen velmi nárazově, často se spoléhám na náhodu a improvizaci, i když v improvizaci jsem asi tak ta nejméně schopná osoba. S tím ale také souvisí to, že když nemám plán, tak se mnou více cloumá nervozita a tréma. Jsem od přírody dost přecitlivělá osoba a moje nalajnované plány vždycky byly takovým mým obranným mechanismem proti nervozitě a stresu. Tak dokonale jsem se připravovala na možné situace a scénáře, že jsem nedala prostor strachu. 

Ale najednou nepozorovaně jsem s touto přípravou přestala. Necítím se už jako ta osoba, co má ruce na volantu. Je to na jednu stranu dost děsivé, protože najednou u mě propukla velká nervozita a tréma a hodně to ovlivňuje mé výstupy a výkon. Ale je mi proti srsti vrátit se ke svým perfektním plánům, protože už mi to nepřipadá pro mě přirozené. Nesnažím se tu tím elegantně popsat lenost, o lenosti se tu mluvit nedá, protože chodím celé dny do školy, pracuji, hlídám svou neteř, aktivit je víc než dost. 

Tudíž, přestala jsem tak křečovitě věci plánovat. Dál je tady to moje denní snění. Čím dál častěji, když vedu s někým konverzaci, nebo poslouchám cizí monolog, asi tak do 5 minut nejpozději se mi stane, že se ve své hlavě ocitnu na úplně jiném místě. Cizí hlas je rozostřený na pozadí a já jsem zasněná někde úplně jinde. Můžou to být úplné hlouposti, začnu se třeba soustředit na zvuky kolem mě, vzpomenu si na nějakou hudbu... Ani to se mi dříve tolik nedělo.

Stávám se také mnohem více citlivou a intenzivněji prožívám různé momenty ve svém životě. Začínám si připadat jak důchodce, ale hrozně mě třeba včera dojal večer, kdy jsem stála na balkóně, koukala na výhled a západ slunce, rozkvetlé stromy a zpěv ptáků. Možná se se mnou něco děje, ale nedokážu přijít na to, co to je a jen cítím tu velkou změnu v mé osobě.