Úvaha o strachu a nebojácnosti aneb "There goes the Fear"

-
Dnes jsem hodně přemýšlela o strachu. Existuje nepřeberné množství druhů strachu, strach z lásky, z prohry, ze smrti, z výšek,
ze tmy...Ale všechny tyto strachy mají jedno společné: ztrátu. Při strachu z lásky se bojíme ztráty osobní svobody, strach z prohry
symbolizuje ztrátu majetku nebo také úcty, obávaná smrt značí ztrátu milovaných, ztrátu pohledu na milované a známé tváře, že
zapomeneme, jaké to je, když vánek ověje naši tvář..

Ale přitom život beze strachu není opravdovým a plnohodnotným životem. Kdybychom se nebáli, tak bychom si nikdy nedokázali
vážit věcí, které máme, či jsou kolem nás, náš život by postrádal vášeň a touhu. Tak moc si neuvědomujeme, jak všechno zlé
je pro něco dobré. Strach je palivo, které nás pohání kupředu a nutí nás se pro věci nadchnout, rozplakat, křičet a dupat. Beze
strachu bychom byli jen schránkami, ale ne prázdnými, pěkně po okraj vyplněnými cynismem a nezájmem o život.

Na druhé straně nebojácnost je jedním z nejsilnějších pocitů, ke překvapení ostatních, silnější než láska. Protože teprve láska
vyvolává nebojácnost. Parafrázuji Ernesta Hemingwaye, který jednou řekl něco ve smyslu, že při opravdu dobrém milování, s osobou,
kterou opravdu miluje, se nebojí ničeho, ani smrti, ba naopak, cítí se nesmrtelný. Není nádherný pocit, když odhodlaně jdeme
a bez jakékoli pochybnosti si stojíme za tím, co děláme a říkáme? Máme pocit, že nás nemůže nic porazit? To je nebojácnost.

Život beze strachu a bez nebojácnosti by byl tak prázdný...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jaký byl můj 3. trimestr?

-
Obrázek
  Jsem v cílové rovince, a čas se jakoby zastavil. S každým týdnem, ba i dnem cítím, jak toho zvládám méně a méně. Když teď strávím přibližně hodinu ve městě, musím si pak doma jít na hodinu lehnout, a spím jak zabitá. Dvojčátka se projevují víc a víc, cítím v břiše (které je opravdu obrovské) dvě malé bytosti, na které se ohromně těším, a zároveň mám strach z neznáma, a z odpovědnosti. Už nic nebude stejné. Už to nikdy nebudu jenom já. Pociťuji váhu (a i svou tělesnou váhu 😂) této skutečnosti čím dál víc. A zároveň se tomu snažím nějak odevzdat. Snažila jsem se být co nejvíc připravená, a uvědomuji si, že pro můj duševní klid je lepší vědět méně. A řídit se intuicí, až ty situace nastanou. Z konverzací s kamarádkami, které už děti mají, jsem vypozorovala příznaky typické pro 3. trimestr. Některé jsou relativně zábavné, jiné dost nepříjemné, ale ráda bych si je tu zaznamenala, neboť jednou na to budu vzpomínat, a budu ráda, že tahle etapa je už za mnou. 😁 1. Člověk se cítí jako velry
Další informace

O přátelství.

-
Obrázek
Nikdy jsem to neměla s  př á telstv í m  jednoduch é . Buď jsem si vybrala  špatn é   př á tele, nebo jsem j á  byla  špatn ý   př í tel.  Každop á dně jsem snad nikdy neměla  klidn é   př á telsk é  vztahy, i když jsem je vždy tak moc chtěla, asi jako  každ ý .   Na 1.stupni z á kladn í  školy byla parta holek,  kter é  se bavily t í m, když si našly nějak é ho člověka ve  tř í dě  a všem nakukaly nějak é  pomluvy o něm a postaraly se o to, aby se s n í m nikdo nebavil. Nakonec jsem i j á  padla za oběť a musela jsem ve škole poslouchat  ur á žky , že si nemyju vlasy a  dalš í  nesmysly,  kter é  tu radši ani nechci  rozmaz á vat. Na to přišly  sms   zpr á vy,  kter ý mi mě ty holky oblažovaly  několikr á t denně.  Doč í tala  jsem se v nich, že jsem zas*** p í ** a ať umřu a  různ é   dalš í  perly. Pamatuji si, že jsem pak měla ještě dlouho f ó bii z toho, když mi přišla  smska .   I na 2. stupni se našli lidi se sklonem k šikaně a obecně můžu ř í ct , že na z á kl
Další informace

Jaký byl můj 1. trimestr?

-
Obrázek
  Ke konci února tohoto roku jsem s velkým překvapením zjistila, že s Petrem čekáme miminko. Ano, v tuhle chvíli ještě v domnění, že je to miminko. Jak možná víte, pokud jste četli poslední článek, snažili jsme se asi 2 roky, navštěvovali Gennet, a nic.  Nadšení to bylo obrovské. Ale zároveň to přišlo ve chvíli, kdy jsem to čekala nejméně. Vzhledem k tomu, že jsme se dobré 4 měsíce nesnažili, a rozhodli se zaměřit na mé stěhování a novou práci, tak to bylo velké překvapení. A brzy přišla panika. "Co budu dělat? Zrovna jsem nastoupila do nové práce!" Tam jsem taky hned první den omdlívala, a pak byla asi týden doma, protože příznaky se spustily prakticky okamžitě. A hned na to přišla ta novina, že tam ale na ultrazvuku doktor vidí miminka dvě. "No ty vole!" Ano, to byla moje hlasitá reakce. 😁 A tak se z mého poměrně bezstarostného, mladého a zábavného života s mým manželem v Praze, stal život plný nevolností, zvracení, únavy, a to sama v Liberci.  Těch změn bylo str
Další informace