tady niky

Nedávno jsem projížděla zákoutí blogové sféry a čím dál víc se setkávám s tagy, které podle mně nejsou zas až tak špatný nápad, něco jako řetězáky, někdo vymyslí otázky nebo nějakou výzvu, udělá to a pošle dál někomu, ten to taky udělá, zas pošle dál..Já jsem si řekla, že taky něco vyzkouším a rozhodla jsem se pro tag, který se jmenuje 100 otázek, na které se nikdo neptá. Seznam otázek jsem si našla na internetu a dobrou hodinku strávila u těchle podivných otázek, ze kterých mě třeba líp poznáte. Kdo se dočte až nakonec, tak dostane čokoládový bonbon (respekt!)     1. Spíš s otevřenými nebo se zavřenými dveřmi? Se zavřenými, protože se bojím sériových vrahů a naivně doufám, že když zavřu dveře, tak se ke mně nedostane. 2.    Bereš si domů šampóny a kondicionéry z hotelu? Jo, hezky voní a ty lahvičky se mi hodí.    3. Spíš se zataženými závěsy nebo žaluziemi? Dřív jsem si zatahovala žaluzie, ale pak jsem je zničila, tak mám teď smolíka. 4    Ukradla jsi někdy dopravní značku? Ne, n

YOLO (You Only Live Once) . Takový pojem, známý především v Americe, asi. Ale také už i u nás si to pomalu proklešťuje cestičku. Tedy do mého života rozhodně, ale poslední dobou mnohem intenzivněji, než-li dříve. Nechci být teatrální, ale na tom, že život je krásný a žijeme jenom jednou, a proto bychom si měli užívat každé minuty, maličkosti a prožitky, něco bude. Není špatné se ráno probudit a říct si: "Je to tady, začíná nový den a všechno jde nanovo. Můžu smazat nepříjemné včerejšky a naladit se na pozitivní zítřky. Dneškem můžu začít změnu a ze včerejška se poučit." Já sama jsem dříve žila uvězněna v jakémsi stínu jiných lidí, způsobeným vlastní nedůvěrou a jakousi nutkavou potřebou si neustále dokazovat, že se ostatním vyrovnám. A už v tom je několik chyb. Za prvé:  Proč bych se měla chtít někomu vyrovnávat? Měla bych se naučit milovat se, jaká jsem, protože nikdo jiný na světě není a nebude, jako jsem já. A za druhé: Proč bych se měla spokojit s tím se někomu pouze

Jen pro úplnost. Nesnáším jak ten pojem (jelikož se rozšířil jako nákaza a mě ten výraz prostě štve) a pak nesnáším opravdu prokrastinaci = neustálé odkládání věcí a povinností na potom. Za dřívějších časů mého bytí by tomu tak nebylo, ale poslední dobou, když cokoliv odložím na později, tak jsem nervózní, je mi nepříjemně, mám strachy, že pak už bude pozdě a tak dále.. Proto tenhle týden jedu na 110%, což mě sice trochu ničí a do postele se většinou svalím jako pokácený strom, ale snad to přinese aspoň nějaké ovoce. Konečně jsem dodělala maturitní noviny (které jsem si vzala na starost v naivní představě, že to bude třeba zábava), pak tu byla kvanta učení a do toho jsem začala cvičit cardio a pilates, a kupodivu mě to sice unavuje, ale hrozně baví a po cvičení mám mnohem lepší náladu. A bonus k tomu samozřejmě je to, že se mi začíná celkem líbit i moje postava :-O :-D Takže k té prokrastinaci Vám dám radu. Střídejte to..Někdy si udělejte týden, nebo měsíc, kdy na sobě budete dřít