YOLO aneb žijeme jenom jednou.
YOLO (You Only Live Once). Takový pojem, známý především v Americe, asi. Ale také už i u nás si to pomalu proklešťuje cestičku. Tedy do mého života rozhodně, ale poslední dobou mnohem intenzivněji, než-li dříve. Nechci být teatrální, ale na tom, že život je krásný a žijeme jenom jednou, a proto bychom si měli užívat každé minuty, maličkosti a prožitky, něco bude.
Není špatné se ráno probudit a říct si: "Je to tady, začíná nový den a všechno jde nanovo. Můžu smazat nepříjemné včerejšky a naladit se na pozitivní zítřky. Dneškem můžu začít změnu a ze včerejška se poučit."
Já sama jsem dříve žila uvězněna v jakémsi stínu jiných lidí, způsobeným vlastní nedůvěrou a jakousi nutkavou potřebou si neustále dokazovat, že se ostatním vyrovnám. A už v tom je několik chyb. Za prvé: Proč bych se měla chtít někomu vyrovnávat? Měla bych se naučit milovat se, jaká jsem, protože nikdo jiný na světě není a nebude, jako jsem já. A za druhé: Proč bych se měla spokojit s tím se někomu pouze vyrovnat? Dneska už vím, že si mohu dovolit pokusit se je převyšovat, dát si cíle, po jakých toužím já, ne po jakých touží společnost.
A to všechno pramení z uvědomění, že žijeme jenom jednou. Nebo kdo ví, třeba po smrti přejdeme do jiné formy bytí, ale poněvadž to nevíme, tak bychom si měli života více vážit a mít rádi, co je teď a těžit z toho maximum a vždy vidět něco pozitivního na momentální situaci.
Proto je důležité: Obklopit se lidmi, které milujeme a oni milují nás, umět jim odpouštět (i přes to, že je to božské, snažme se být lepšími lidmi a netrucovat neustále. A ptáte se proč? Protože žijeme jenom jednou.), nežít ve lži a strachu, přijmout strach a sžít se s tím pocitem, ze lží si nedělat hlavu, umět lidem pomáhat, a pomáhat jim s dobrým pocitem a láskou v srdci, ne za vidinou osobního obohacení, ale zároveň znát svoje hranice, aby lidé nevyužívali Vaší dobré vůle. Nepramálo důležité je taky prožívat okamžiky s radostí, protože každý okamžik je jedinečný a i při opakování už to nikdy nebude stejné. Buďme upřímní a když se máme proti někomu zášť, řekněme mu to radši narovinu, než se s ním dlouhou dobu nebavit v domnění a naději, že ten druhý se připlazí s prosíkem (pokud nejste v situaci, kdy opravdu nemáte náladu se s tím člověkem bavit, nebo pokud z chování druhého vidíte, že by Vás ve svém životě tolik nepostrádal, to samozřejmě není o čem mluvit, parazity ve svém životě nepotřebujeme ;-) ) Já na lásku ale věřím a i navzdory dnešním představám o lásce, bych se pro lásku nechala rozcupovat i na kousky, srdce se zahojí, a i když zůstanou nějaké jizvičky, tak za ten pocit to stojí.
Jedno je však nejprostší a nejdůležitější. Naučme se milovat, lásku přijímat, ale i dávat. Pokud tohle se Vám povede, neexistuje v životě žádná zaručenější rovnováha.
A NAUČTE SE I DĚLAT SI LEGRACI SAMI ZE SEBE A NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ.
Dneska trošku infantilně a ano i teatrálně.
Není špatné se ráno probudit a říct si: "Je to tady, začíná nový den a všechno jde nanovo. Můžu smazat nepříjemné včerejšky a naladit se na pozitivní zítřky. Dneškem můžu začít změnu a ze včerejška se poučit."
Já sama jsem dříve žila uvězněna v jakémsi stínu jiných lidí, způsobeným vlastní nedůvěrou a jakousi nutkavou potřebou si neustále dokazovat, že se ostatním vyrovnám. A už v tom je několik chyb. Za prvé: Proč bych se měla chtít někomu vyrovnávat? Měla bych se naučit milovat se, jaká jsem, protože nikdo jiný na světě není a nebude, jako jsem já. A za druhé: Proč bych se měla spokojit s tím se někomu pouze vyrovnat? Dneska už vím, že si mohu dovolit pokusit se je převyšovat, dát si cíle, po jakých toužím já, ne po jakých touží společnost.
A to všechno pramení z uvědomění, že žijeme jenom jednou. Nebo kdo ví, třeba po smrti přejdeme do jiné formy bytí, ale poněvadž to nevíme, tak bychom si měli života více vážit a mít rádi, co je teď a těžit z toho maximum a vždy vidět něco pozitivního na momentální situaci.
Proto je důležité: Obklopit se lidmi, které milujeme a oni milují nás, umět jim odpouštět (i přes to, že je to božské, snažme se být lepšími lidmi a netrucovat neustále. A ptáte se proč? Protože žijeme jenom jednou.), nežít ve lži a strachu, přijmout strach a sžít se s tím pocitem, ze lží si nedělat hlavu, umět lidem pomáhat, a pomáhat jim s dobrým pocitem a láskou v srdci, ne za vidinou osobního obohacení, ale zároveň znát svoje hranice, aby lidé nevyužívali Vaší dobré vůle. Nepramálo důležité je taky prožívat okamžiky s radostí, protože každý okamžik je jedinečný a i při opakování už to nikdy nebude stejné. Buďme upřímní a když se máme proti někomu zášť, řekněme mu to radši narovinu, než se s ním dlouhou dobu nebavit v domnění a naději, že ten druhý se připlazí s prosíkem (pokud nejste v situaci, kdy opravdu nemáte náladu se s tím člověkem bavit, nebo pokud z chování druhého vidíte, že by Vás ve svém životě tolik nepostrádal, to samozřejmě není o čem mluvit, parazity ve svém životě nepotřebujeme ;-) ) Já na lásku ale věřím a i navzdory dnešním představám o lásce, bych se pro lásku nechala rozcupovat i na kousky, srdce se zahojí, a i když zůstanou nějaké jizvičky, tak za ten pocit to stojí.
Jedno je však nejprostší a nejdůležitější. Naučme se milovat, lásku přijímat, ale i dávat. Pokud tohle se Vám povede, neexistuje v životě žádná zaručenější rovnováha.
Dneska trošku infantilně a ano i teatrálně.
Komentáře
Okomentovat