Prominenti versus Průměrnost

Nikdy jsem neměla ráda být ve všem poslední nebo nejhorší. Dokonce i v lepším podprůměru. Chtěla jsem být v něčem, aspoň jedné věci skvělá, aby mě někteří lidé obdivovali. Byl to takový můj sobecký vrtoch. Teda aspoň na základní škole. Tam jsem chtěla mít co nejlepší známky a být nejlepší ve sportovních soutěžích. Když jsem se snažila opravdu hodně, tak jsem se umísťovala na stříbrné a bronzové pozici a co se týče známek, tak jsem patřila mezi ty hodně lepší.

Na střední škole se hodně změnilo. Nároky byly samozřejmě vyšší, ale mohla jsem se přizpůsobit dané situaci. Jenže něco se změnilo na mém psychickém rozpoložení a osobnosti. Ze všech sil jsem se pořád snažila být skvělá, pak jsem snížila svou laťku na požadavek být alespoň mezi těmi nejlepšími, ale moje snahy nebyly oceňovány. No a to samozřejmě lidský mozek tak dlouhou dobu neunese, nebo spíš lidské namyšlené a zranitelné ego. Stejně jako když za vykonanou práci nepřijde odměna, když to přednesu hodně přehnaně. Ale tak nějak jsem se opravdu cítila. A s tím jsem také přišla do stádia svojí průměrnosti. Můj mozek a ego se zkamarádili, a nakonec dokonce začali spolupracovat a křičeli na mě, bazírovali na tom, ať přejdu k pohodlnější cestě. Takže jednoho dne vyvstanula myšlenka, že když se budu držet průměrnosti, tak na tom vlastně budu pořád stejně a aspoň už nebudu ukřivděná, že si mě lidé tolik nevšímají, teda spíš mé snahy.

Tak krásně jsem si na to zvykla a kupodivu i celkem brzy. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo si nestěžoval. Myslela jsem si, že když je člověk ve škole průměrný, tak si tím akorát váže pomyslnou oprátku pro svojí budoucnost. Ale to je přesně ten povrchní prominentní svět, se kterým se setkáváme jak v každodenním životě, tak překvapivě i ve škole. Tito učitelé a jejich třídní mazlíčci. Představuji si učitele, kteří svým pozlaceným hřebínkem pro vítěze češou vlasy svým oblíbeným studentům, jako jejich rozmazleným pejskům a kočkám. Písemky jim opravují speciálním perem pro vítěze. Zní to jako závist z mé strany? Možná si to myslíte, ale je to spíše nechuť. Je jasné, že tito studenti, zaměstnanci a lidé obecně, si chtějí vystlat postýlku těmi měkčími peřinkami. Ale proč se pro to musíme podbízet lidem, drbat jim ouška a dělat jim pomyšlení. Uvědomujeme si, že tím ztrácíme sami sebe a svoji důstojnost? Radši být sama sebou a lidé mě nebudou mít rádi, ale budu dělat čestně a upřímně to nejlepší, co momentálně mohu, než aby mě všichni milovali a vychvalovali, ale nebudu to já, ale odraz jejich ideálů. Nedala bych si zlatou lžíci do huby, kdybych si to nezasloužila díky sobě a mé osobnosti, která se ze mě vyformovala ze zážitků, se kterými se za svůj život potýkám. Možná by tohle myšlení změnilo nějakou skupinu, školu, firmu, město, stát..Kdo ví. Je to ale nápad k zamyšlení.