Ničeho nelituj.

Hodně často jsem psala především přismutnělé úvahy o nespravedlivosti světa a nekalostech všedního života. Ale teď jsem neskutečně šťastný člověk. Přeji všem jen to nejlepší a nejkrásnější, dokonce i když mě ti lidé rádi nemají. Nepřijímám tok negativních emocí, jsem plna pozitivních (ano i neutrálních, to je samozřejmé, nejsem pořád sluníčko) a je to krásné.

Život Vám hned připadá hrozně štědrý. Je to jako s láskou k jinému člověku. Máte tak trochu růžové brýle. Ale já si uvědomuji, jaký život je, tedy aspoň přibližně, samozřejmě jsem za 19 let nemohla pozřít všechnu moudrost světa, ale nejsem již tolik na pochybách, jako jsem byla dřív. Neočekávám už od života zázraky. Nepláču nad svým rozlitým mlékem, protože „já si šiju šatičky, ve kterých se životem potácím“ a vím, že je to v mých rukách. A já nechci svěřit život do rukou nevyrovnané, nešťastné a nemocné dívky. Chci aby spočíval v dlaních člověka šťastného, slunečného, sebevědomějšího a schopného kráčet životem bez velkých pádů, i když pády jsou pro život důležité, nejen těch sedm pádů.

Každý člověk má právo být sám sebou a ze života mít radost, a proto to nebudeme nikomu kazit. Zášť k jiným lidem je tak strašně zbytečná, protože jsme nebyli stvořeni pro nenávist, která ovoce nepřináší.

Miluji život plný slunce, ovoce, zeleniny, koření a vody. Život s přáteli, kteří jsou opravdoví a umí prožívat svůj život bez věčného strachu. Život s rodinou, která ať je jakákoliv, je s Vámi krví spjatá. Život s přírodou, která nás snad všechny přežije, pokud si ji sobecky nezotročíme do poslední třísky, lístečku nebo kapky.