Úsměv duše.
Vím, že jsem slíbila Summer playlist a taky ho tady budete mít hned zítra, ale dnes jsem vzhledem k událostem již minulým, musela dát přednost článku poněkud jiného rázu.
Takže už mám oficiálně ukončenou střední školu (pro ty, co neví, tak je to Obchodní Akademie). Kdybych měla zrekapitulovat, jak jsem se tam cítila, tak obecně by to bylo dobře. Byly na nás sice kladeny občas poněkud vyšší požadavky a někteří z učitelského sboru mi nápadně připomínali Smrtijedy, ale je jasné, že to bylo proto, aby z nás dostali nějaké výsledky. A myslím, že mojí bohémskou lenost nakonec zdolali, maturita s vyznamenáním aneb červené desky už mají doma svoje čestné místečko a já si mohu konečně odfrknout.
Teď jsou na řadě prázdniny a od příštího měsíce konečně i brigády, takže penízky budou, konkrétně zatím plánuji Český Krumlov, musím si nakoupit nějaké nezbytné věci v Ikee kvůli stěhovaní do Prahy a ráda bych jela někam pod stan. Pak tu jsou drobnější činnosti a návštěvy různých akcí, výstav, trhů a tak dále, ale to bych Vás mohla unudit k smrti.
Dále k tomu, proč jsem zvolila název článku Úsměv duše. Včera přepadla taková epizodka. Nestává se mi to často, ale bohužel to není zanedbatelné. Je to pocit vlastní méněcennosti, ošklivosti a neschopnosti. Ale víte co, vždycky přijde maminka, která ví co říct v pravou chvíli. A dokáže mě i rozesmát. V Americe by s tím byli lidé už ve frontě u psychologa, který by je futroval různými léky. Mě v tomhle pomáhá mamka. Možná by to ti Američané měli někdy zkusit, jenomže bohužel jejich nenormálně vytížení rodiče, kteří si dělají rozvrh i na čůrání, si nenajdou v tomhle rozvrhu skulinku, aby se svejma děckama poseděli a popovídali si s nimi. Takže je pošlou k psychologovi a dostanou prášky. Brnkačka.
Proto nikdo z nás nesmí zapomenout, že i když si někdy sami nepřipadáme nejkrásnější, když se vidíme v zrcadle, tak je to něco, s čím se nedá moc udělat. Pokud jsme tlustí, můžeme s pořádnou prací zhubnout, ale hezčí obličej, nebo úsměv duše, nám už dá jen máloco. A přece jen je ten úsměv duše nakonec nejdůležitější. Můžeme se vypracovat téměř k dokonalosti, ale pokud nebudeme v hloubi duše šťastní, tak se to na nás odrazí a to je svatá pravda. Dříve jsem tomu nevěřila, ale je to opravdu klíč ke kráse a spokojenému životu.
Takže už mám oficiálně ukončenou střední školu (pro ty, co neví, tak je to Obchodní Akademie). Kdybych měla zrekapitulovat, jak jsem se tam cítila, tak obecně by to bylo dobře. Byly na nás sice kladeny občas poněkud vyšší požadavky a někteří z učitelského sboru mi nápadně připomínali Smrtijedy, ale je jasné, že to bylo proto, aby z nás dostali nějaké výsledky. A myslím, že mojí bohémskou lenost nakonec zdolali, maturita s vyznamenáním aneb červené desky už mají doma svoje čestné místečko a já si mohu konečně odfrknout.
Teď jsou na řadě prázdniny a od příštího měsíce konečně i brigády, takže penízky budou, konkrétně zatím plánuji Český Krumlov, musím si nakoupit nějaké nezbytné věci v Ikee kvůli stěhovaní do Prahy a ráda bych jela někam pod stan. Pak tu jsou drobnější činnosti a návštěvy různých akcí, výstav, trhů a tak dále, ale to bych Vás mohla unudit k smrti.
Dále k tomu, proč jsem zvolila název článku Úsměv duše. Včera přepadla taková epizodka. Nestává se mi to často, ale bohužel to není zanedbatelné. Je to pocit vlastní méněcennosti, ošklivosti a neschopnosti. Ale víte co, vždycky přijde maminka, která ví co říct v pravou chvíli. A dokáže mě i rozesmát. V Americe by s tím byli lidé už ve frontě u psychologa, který by je futroval různými léky. Mě v tomhle pomáhá mamka. Možná by to ti Američané měli někdy zkusit, jenomže bohužel jejich nenormálně vytížení rodiče, kteří si dělají rozvrh i na čůrání, si nenajdou v tomhle rozvrhu skulinku, aby se svejma děckama poseděli a popovídali si s nimi. Takže je pošlou k psychologovi a dostanou prášky. Brnkačka.
Proto nikdo z nás nesmí zapomenout, že i když si někdy sami nepřipadáme nejkrásnější, když se vidíme v zrcadle, tak je to něco, s čím se nedá moc udělat. Pokud jsme tlustí, můžeme s pořádnou prací zhubnout, ale hezčí obličej, nebo úsměv duše, nám už dá jen máloco. A přece jen je ten úsměv duše nakonec nejdůležitější. Můžeme se vypracovat téměř k dokonalosti, ale pokud nebudeme v hloubi duše šťastní, tak se to na nás odrazí a to je svatá pravda. Dříve jsem tomu nevěřila, ale je to opravdu klíč ke kráse a spokojenému životu.
Komentáře
Okomentovat