Born to write.

Asi většina lidí za svého života přemýšlí, čemu byla předurčena. Někdo chce být právníkem, ten zase obchodníkem, další chce být ošetřovatelkou nebo herečkou. Já tak nějak odmalička tušila, že to co mě baví a naplňuje, je právě to psaní. Jako malá sem samozřejmě nevěděla, jak taková spisovatelská činnost vypadá v praxi, jenom se mi líbila představa vymýšlet si vlastní svět, tvořit svůj text a tím se vlastně rodilo něco nového, originálního, co tu ještě nebylo. Každý takový text je něco nového, ještě neviděného.

Představovala sem si sama sebe už v šesti letech jako paní spisovatelku. Hrozně se mi líbila vidina dospělé ženy, která sedí ve svém domě někde u tmavě zelených lesů, kolem vřes a chladná řeka, ze které se vane kouř, je sychravý listopad, všude kolem listí a příroda se pomalu uchyluje ke spánku, zatímco já ve svém domě plném květin, bylinek a dřevěného nábytku vedle masivních schodů, sedím u svého starého psacího stroje značky Olivetti a píšu nový příběh, romantický, strašidelný, komický. Na tom nesejde, byl by to můj příběh.

Nebo je snad léto a já posedávám na verandě, na staré, lehce ztrouchnivělé židli, které už se sloupává modrý nátěr, popíjím jablečný mošt a ovívám se papírem, na který vymýšlím svoji novou báseň, báseň tragickou, nejspíš o smrti utonutím v horkém létu, jako je zrovna tohle.

Můj vztah k psaní je to nejosobnější, můj nejintimnější vztah, co jsem kdy měla, a co kdy mít budu. Slova, která tvořím, mě znají nejlépe, vědí o každé mojí myšlence, každé mé touze, tajným představám, démonech a sžírajících fantaziích. Pro dobrý příběh s napínavým a originálním dějem bych zabila i sama sebe, aby bylo o čem psát. Psaní je mou matkou, sestrou, psychiatrem, otcem, a nakonec i tou láskou. Všichni odcházejí, všichni umírají, ale psaní zůstane. Psaní bude mou konstantní láskou.