O ženách aneb femme fatale.

 Kráčí krokem ladným, avšak takovým nenuceným. Neuvědomuje si vítr ve svých vlasech ani krásu jich samotných. Nemusí si přikrášlovat tvář kosmetikou. Maximálně si dá na rty růž a namaže se voňavým přírodním krémem. Oblékne si to, v čem se cítí nejpohodlněji a nejpříjemněji. Vypadá jak éterická bytost. Pohybuje se jako tanečnice. Oči jí září jako v listí v září. Kůže hebká jako smetanová závěj sněhu, myslíš, že je nepřístupná, ale když se příblížíš, tak v očích spatříš něhu.

Tak žádaná, že se nikdo neodhodlá k ní jen příbližit, mají strach, že je její slunce spálí. Jen ti nejodvážnější si myslí, že jsou hodni její lásky. Ale ona své paprsky dá jen tomu jedinému. Ten si potom do života pustí světlo. A pozná zázrak. Jak ale hřeje, tak umí i spalovat.

Je to osudová žena. Na hudbu se vlní jako struna od kytary, kterou se zaujetím pozoruje. Nechává se unést těmi vibracemi, vždy vypadala tak silně, ale při melodii tak zranitelná. Její tělo je najednou tak paralyzované a jemné. Vypadá, že se brzy rozpadne pod naléhavostí té hudby.

zdroj: http://www.spoilthair.com.au/

Ve tmě ji musíte chytit, její nohy už neudrží tu hlavu plnou bezstarostných starostí. Nechává si je pro sebe. Je to jenom ona, která chce své sny zabalit do úhledného balíčku, který by poslala na druhý břeh její vnitřní samoty.

Toužíte spatřit její tělo. Tělo bezvládně ležící a po duze tančící. Duha ale někde musí skončit. Spadne z té duhy do trávy, ve které se začíná topit. Je tak zahleděná do svého vlastního prostoru a času, někdo se ale dotkne její ruky a vytáhne ji z jejího času a té hlíny pod trávou, přestává se topit a je naprosto ohromena. Ohromena sílou ruky, která jí dokázala odprostit od určitého místa a času.

Mojí femme fatale je jedinečná Stevie Nicks :-)

Můžeš ji ohromit, ale nemůžeš ji polapit. Za to ona může polapit tebe. A pak budeš chtít svoji svobodu, tam někde uvnitř. Ale radši naslouchej své vnitřní hudbě, tam ti ta bytost totiž zpívá. Zpívá ti hypnotizující píseň. A ty si říkáš, že ženy přicházejí a odcházejí. Ale ona je ta jediná, kterou si pamatuješ v mlze. A proto si nad ní více lámeš hlavu. Vidět něco nejasně tě tak moc nutí poznat to lépe. Co je na ní tak zvláštního? Ona sundala okovy, ona nehledí očima, ona hledí skrz své pocity, skrz své sny. Tebe to nutí přemýšlet nad tím, co bys mohl ztratit. O čem se jí asi zdá? Kam tě v těch snech unáší? Jakou ukolébavku ti zpívá předtím než jdeš spát?