Ztracené duše.

Tento článek bych chtěla věnovat všem lidem, kteří si uvědomují své těžké protloukání životem, kteří se na své cestě nemůžou najít. Ztraceným duším.

Občas hodně z nás má pocit, že vlastně přesně neví, kam chce v životě směřovat. Dnešní situace ve světě si ale žádá, abychom takové věci věděli už tak brzy.. V podstatě pubertálním věku. Jak se máme rozhodovat o něčem, o čem ještě ani nemůžeme mít pořádnou představu? Většina z nás se ale časem smíří, přizpůsobí, šťastných pár procent uspěje ve svých snech a záměrech, ještě větší "šťastlivci" se najdou v nadutých peněženkách a namaštěných bankovních účtech. Zbytek? Ztracené duše, snažící se zachytit jednoho z těchto opěrných bodů, ale ruce jim kloužou. 

Jistě, pro naše postavení a životní naplnění si špiníme ruce, každý nějak. Někteří dřou pro svůj úspěch, který se jim jednou povede. Jiní mají ruce umazané od nekalých činností a špinavých peněz. Co ostatní? Taky si je špiní, ale vyjde to vniveč. Ta špína byla zbytečná. Je to jako kopat poklad. Hledáme na jednom místě, pak na jiném, poklad ne a ne najít.  

Sama se za ztracenou duši považuji. Hledám své životní naplnění, na různých místech, ale nevychází mi to. Jak květina, která se ne a ne zakořenit. Bloudím po tomto světě a hledám klub, kde je moje jméno na seznamu. Snažím se, ale vždycky mě něco stáhne zpět a já jsem opět v té tmě a nevím, co si počít s životem, který mi byl darován. Udržuji si dobrou náladu, protože nehodlám život mařit a připadám si občas jako zvláštní druh bohéma. Žiji bez naplnění, žiji pro radost, pro krásné okamžiky, ráda činím ostatní šťastné a útěchu nacházím ve psaní, které mi jako jediné po celý život zůstává. 

Všem ztraceným duším