Chorvatsko 2015
Je to už 9 dní, co jsme přijeli z dovolené, ale mně to přijde, jako by uběhlo snad půl roku, co jsme byli v Chorvatsku. Upřímně jsem teď neměla moc náladu na psaní, což byl docela kámen úrazu, protože když mám špatnou náladu, tak se z toho většinou vypíšu, ale mně se nechtělo vůbec nic psát! Kupodivu dobrá nálada přicházela vždycky v práci, měla jsem alespoň pocit, že jsem k něčemu a neplácám se jen jako tuleň.
Když už jsem u tuleňů, tak ti na dovolené nebyli. Ale lítali kolem racci. Všechno začalo 9.července večer, kdy jsme s Petrem sbaleni a připraveni čekali na dědu, který nás měl odvézt do Liberce. Tím připraveni a čekali myslím samozřejmě to, že jsme hráli na playstationu Zaklínače a nečekali jsme dědu tak brzy. Každopádně to bych zacházela do moc velkých detailů. Prostě ve společnosti dědy, Jirky (Petrův brácha) a Wandy (Jirkova slovenská priatel'ka) jsme odjeli odpoledne do Liberce, kde jsme s Wandou zaúkolované mazaly svačiny na celodenní cestu do Chorvatska.
Druhý den jsme vstávali asi ve 4 ráno! Když jsem se probudila, tak jsem měla pocit, že mě někdo udeřil kyjem, na kterém seděl obtloustlý chlap s kyjem. Snídaně v trávě se bohužel nekonala, za to ranní hygiena, poslední kontrola věcí, to ano. V 5.30 se měli všichni členové posádky setkat na Dlouhém Mostě. Počkat! Kolik nás jede? 4 auta? Cizí lidé, spousta dětí. A jedna nervózní Nikča. To bude ještě zajímavé. I přes svoji nervozitu jsem se ale moc těšila na odpočinek, moře a celých 10 dní v klidu od mého světa. Náš kruh jsem tedy tvořila já, Petr, Petrova mamka Pavla, její přítel Tomáš, Tomášova dcera Deniska, Jirka s Wandou a malinká Anička (cca necelé 2 roky stará, neteř Pavly), takové krásné nadělení s hrdlem jako slavík. Pokud se v tom začínáte ztrácet, tak nebuďte bezradní, jako jsem byla já. Totální chaos v hlavě.
 |
| Levandulové pole |
Zdlouhavou celodenní cestu autem popisovat asi nemusím. Většinu cesty jsem si buď s někým povídala, spala nebo předstírala, že spím. Každopádně musím pochválit Petrovu maminku, že příprava opravdu nebyla podceněna, svačiny přišly vhod (kuřecí řízky, housky, bageta, spousta zeleniny).
Ten večer jsme dojeli do Rakovice, kde na nás čekaly ovce, levandulové pole, milí hostitelé, dobré jídlo a večerní odpočinek. To byla jen mezizastávka na jednu noc, protože to bylo nedaleko Plitvickým jezerům (národní park), kam jsme se chtěli ještě druhý den podívat.
A Plitvická jezera teda byla krásná. Jeli jsme hned po snídani, asi v 9, abychom se netlačili se spoustou lidí, kterým jsme se stejně bohužel nevyhli, ale když jsme z parku odpoledne odcházeli, tak jsme viděli ten neuvěřitelný nával a byli jsme ještě rádi. Viděli jsme tu průzračná jezera a v nich plavající rybky, vodopády a jeskyně. Plavili jsme se na lodi, užívali si tu nádheru, a po té celodenní tůře a znepokojivé jízdě autobusem, který se jevil jako vláček, jsme si užívali pro změnu oběd na parkovišti. Tak jsme baštili zbytky řízků a baget a sledovali chlapi, jak se sešli u jedné vrčící pneumatiky a kopali do ní. Zábava k popukání. Lepší jak večeře v kabaretu.
Už teď se bojím, že ten článek bude únavně dlouhý, takže se to pokusím více zestručnit a vyzdvihnout jen ty nejdůležitější události naší dovolené, tedy z mého pohledu. Po návštěvě Plitvických jezer jsme se tedy opět smrskli do aut a ještě pár hodin jeli do Vinišče, rybářského městečka, blízko Trogiru (což je u Splitu, jak nám bylo často připomínáno). Byl to moc krásný domek s dvorečkem, kolem květiny (a taky bohužel vosy a čmeláci), venkovní posezení, gril uvnitř stavení (taková kuchyňka). Spodní patro zabraly rodiny mně nepříliš známé a my jsme měli pro sebe celé horní patro. Já si jako spolubydlícího vylosovala Petra :-D Ne, tak prostě páry na pokoji spolu a Deniska spala v obývacím pokoji. Horní patro se tedy v podstatě skládalo z dlouhé chodby se spoustou dveří, které odkrývaly 4 ložnice, obývací pokoj s jídelnou, kuchyní a terasou s posezením, koupelnou se sprchovým koutem pro dva a se záchodem a ještě malinký záchod navíc, který byl tak malinký, že jste se museli nohami zapřít o dveře :-D (upřímně jsme ale za ty dva záchody byli všichni velmi rádi). Výhled z terasy byl úžasný, koukali jsme na moře, velké rybářské lodě, kopce, stánky a restaurace, ze kterých nám večer hrála živá hudba. Neuvěřitelná romantika, na ten výhled budu upřímně vzpomínat hodně dlouho, konkrétně na jeden večer, kdy svítily hvězdy, z restaurace hrála hudba, já se opírala Petrovi o rameno a ovíval mě příjemný vánek od moře.
Byli jsme asi jen 50 metrů od moře, ale stejně jsme si radši popošli o kus dál, protože jsme si oblíbili jedno konkrétní místečko. Na té pláži nebylo nic zvláštního, lidí tam bylo dost, děsili mě mořští ježci, ale byl tam stánek se zmrzlinou! Takže jakékoliv mouchy po kornoutku zmrzliny ze stánku odletěly. Ano, další podstatná věc našeho pobytu bylo jídlo. A s Petrem jsme se shodli, že největší highlight byly snídaně. Každé ráno jsme vstali a došli pro výbornou čerstvou bagetu ze stánku jménem Tes-Co (Petr tam bohužel svoji Clubcard neuplatnil). Tak dobré pečivo jste snad nejedli. Na to máslo, sýr, šunku. Pohádky existují. Taky jsme zkusili jejich višňové i slané záviny, croissanty... Všechno schváleno Nikčou. Na obědy jsme nikam nechodili, za což jsem ale docela ráda, protože jídlo dovezené z domova mi chutnalo (jako praví účastnící zájezdu). Rýže s masovým závinem, špagety, vaječná omeleta, těstovinový salát..To všechno bylo v pořádku, všechno mi chutnalo, a po plavaní jsem byla vždycky hladová. Večeře se nesly ve znamení grilování, takže jsme měli možnost ochutnat čerstvé ryby z trhů, jako mořského úhoře, pražmy et cetera.. Ryby byly chuťově moc dobré, ale já jsem stejnak asi prostě jen vobyčejná štika a ta naše z Jižních Čech ulovená Ďoďánkem s láskou pro naši rodinu je pro mě vítěz (to jsem se zase zasnila). Jednou jsme teda šli na pizzu, kterou dělali hned vedle místa, kde jsme pobývali, ale bohužel jsme ten den asi neměli moc štěstí. Čekali jsme přes hodinu, a to tam zas tak narváno nebyla a pizza nebyla žádný zázrak. Byla dobrá, to jo, ale nastrouhaná mastná šunka je hřích, to pardon.
Na dovolené jsme si hlavně chtěli užívat moře, slunění a odpočinku, protože to prostě bylo příjemné, co si budeme povídat, ale podnikli jsme i nějaké procházky, jako výlet do většího města Trogir, kde byla spousta lákadel na turisty a i já jsem tam ve stáncích koupila něco pro rodinu a odvezla si odsud dva náramky, se kterými mi Petr udělal radost. V Trogiru byly nádherné uličky, připadala jsem si jak v malé Itálii, měli nádherné náměstí, malebné obchůdky...Taky jsme navštívili chorvatský Kaufland, který byl úplně stejně rozložený jako ten český, takže mapa nebyla potřeba.
Ale i dovolená nebyla jen idylka, což je ale úplně přirozená věc a nebudeme kvůli tomu smutní. Aspoň to okoření vyprávění, z čehož já mám radost vždycky. Tak kde začít? Hned druhý den ve Vinišče se udělalo Wandě špatně. A to hodně špatně (spontánní omdlení se nevylučuje). Bylo nám to všem líto a trochu to roztrhlo naší původní sestavu, která od té doby už skoro nikdy nebyla kompletní. Po tom, co se Wandě udělalo lépe, začala zlobit malá ďáblice Anička. Né, že by jí začaly růst malé rohy, ale začaly jí růst zoubky. Vynásobte si to nesnesitelným vedrem a výsledek vám dá křik, pláč, bolest a skoro žádný způsob, jak to vyřešit. Pěkně nám to zhatilo plány, občas náladu, ale stejnak smekám tomu, jak to Petrova maminka a její přítel Tomáš zvládli.
Všechno se to ale zvládlo, dovolenou jsme si moc užili a já osobně jsem za to moc vděčná, protože jsem potřebovala vypnout. Ale já mám pocit každý týden, že potřebuji vypnout. Občas se restartuju, ale to očividně nestačí. Takže ALT+F4 a sbohem přátelé.
 |
| Plitvická jezera |
Už teď se bojím, že ten článek bude únavně dlouhý, takže se to pokusím více zestručnit a vyzdvihnout jen ty nejdůležitější události naší dovolené, tedy z mého pohledu. Po návštěvě Plitvických jezer jsme se tedy opět smrskli do aut a ještě pár hodin jeli do Vinišče, rybářského městečka, blízko Trogiru (což je u Splitu, jak nám bylo často připomínáno). Byl to moc krásný domek s dvorečkem, kolem květiny (a taky bohužel vosy a čmeláci), venkovní posezení, gril uvnitř stavení (taková kuchyňka). Spodní patro zabraly rodiny mně nepříliš známé a my jsme měli pro sebe celé horní patro. Já si jako spolubydlícího vylosovala Petra :-D Ne, tak prostě páry na pokoji spolu a Deniska spala v obývacím pokoji. Horní patro se tedy v podstatě skládalo z dlouhé chodby se spoustou dveří, které odkrývaly 4 ložnice, obývací pokoj s jídelnou, kuchyní a terasou s posezením, koupelnou se sprchovým koutem pro dva a se záchodem a ještě malinký záchod navíc, který byl tak malinký, že jste se museli nohami zapřít o dveře :-D (upřímně jsme ale za ty dva záchody byli všichni velmi rádi). Výhled z terasy byl úžasný, koukali jsme na moře, velké rybářské lodě, kopce, stánky a restaurace, ze kterých nám večer hrála živá hudba. Neuvěřitelná romantika, na ten výhled budu upřímně vzpomínat hodně dlouho, konkrétně na jeden večer, kdy svítily hvězdy, z restaurace hrála hudba, já se opírala Petrovi o rameno a ovíval mě příjemný vánek od moře.
Byli jsme asi jen 50 metrů od moře, ale stejně jsme si radši popošli o kus dál, protože jsme si oblíbili jedno konkrétní místečko. Na té pláži nebylo nic zvláštního, lidí tam bylo dost, děsili mě mořští ježci, ale byl tam stánek se zmrzlinou! Takže jakékoliv mouchy po kornoutku zmrzliny ze stánku odletěly. Ano, další podstatná věc našeho pobytu bylo jídlo. A s Petrem jsme se shodli, že největší highlight byly snídaně. Každé ráno jsme vstali a došli pro výbornou čerstvou bagetu ze stánku jménem Tes-Co (Petr tam bohužel svoji Clubcard neuplatnil). Tak dobré pečivo jste snad nejedli. Na to máslo, sýr, šunku. Pohádky existují. Taky jsme zkusili jejich višňové i slané záviny, croissanty... Všechno schváleno Nikčou. Na obědy jsme nikam nechodili, za což jsem ale docela ráda, protože jídlo dovezené z domova mi chutnalo (jako praví účastnící zájezdu). Rýže s masovým závinem, špagety, vaječná omeleta, těstovinový salát..To všechno bylo v pořádku, všechno mi chutnalo, a po plavaní jsem byla vždycky hladová. Večeře se nesly ve znamení grilování, takže jsme měli možnost ochutnat čerstvé ryby z trhů, jako mořského úhoře, pražmy et cetera.. Ryby byly chuťově moc dobré, ale já jsem stejnak asi prostě jen vobyčejná štika a ta naše z Jižních Čech ulovená Ďoďánkem s láskou pro naši rodinu je pro mě vítěz (to jsem se zase zasnila). Jednou jsme teda šli na pizzu, kterou dělali hned vedle místa, kde jsme pobývali, ale bohužel jsme ten den asi neměli moc štěstí. Čekali jsme přes hodinu, a to tam zas tak narváno nebyla a pizza nebyla žádný zázrak. Byla dobrá, to jo, ale nastrouhaná mastná šunka je hřích, to pardon.
 |
| Rybičky, rybičky, rybáři jedou! |
 |
| Wanda s Jirkou čekají na pizzu. |
Na dovolené jsme si hlavně chtěli užívat moře, slunění a odpočinku, protože to prostě bylo příjemné, co si budeme povídat, ale podnikli jsme i nějaké procházky, jako výlet do většího města Trogir, kde byla spousta lákadel na turisty a i já jsem tam ve stáncích koupila něco pro rodinu a odvezla si odsud dva náramky, se kterými mi Petr udělal radost. V Trogiru byly nádherné uličky, připadala jsem si jak v malé Itálii, měli nádherné náměstí, malebné obchůdky...Taky jsme navštívili chorvatský Kaufland, který byl úplně stejně rozložený jako ten český, takže mapa nebyla potřeba.
Ale i dovolená nebyla jen idylka, což je ale úplně přirozená věc a nebudeme kvůli tomu smutní. Aspoň to okoření vyprávění, z čehož já mám radost vždycky. Tak kde začít? Hned druhý den ve Vinišče se udělalo Wandě špatně. A to hodně špatně (spontánní omdlení se nevylučuje). Bylo nám to všem líto a trochu to roztrhlo naší původní sestavu, která od té doby už skoro nikdy nebyla kompletní. Po tom, co se Wandě udělalo lépe, začala zlobit malá ďáblice Anička. Né, že by jí začaly růst malé rohy, ale začaly jí růst zoubky. Vynásobte si to nesnesitelným vedrem a výsledek vám dá křik, pláč, bolest a skoro žádný způsob, jak to vyřešit. Pěkně nám to zhatilo plány, občas náladu, ale stejnak smekám tomu, jak to Petrova maminka a její přítel Tomáš zvládli.
Všechno se to ale zvládlo, dovolenou jsme si moc užili a já osobně jsem za to moc vděčná, protože jsem potřebovala vypnout. Ale já mám pocit každý týden, že potřebuji vypnout. Občas se restartuju, ale to očividně nestačí. Takže ALT+F4 a sbohem přátelé.
Komentáře
Okomentovat