Základní chyby, kterých se dopouštíme ve vztazích.
1. Důvěra
Existují věci, které si vždy necháme pro sebe. Ať už svého partnera máte rádi sebevíc, tak existují i vaše osobní limity, na které máte nárok. Je jen na vás, co chcete sdílet a co ne. Tak by to mělo být s každým. Otázkou pak je, kolik toho tedy budete s partnerem sdílet, kolik ze sebe mu budete dávat. Protože pokud najednou není o čem mluvit, protože se nechcete o ničem bavit a jste jedno velké tajemství, tak je jasné, že tohle není ta správná cesta. Já osobně jsem tedy v minulosti měla opačný problém. Byla jsem až moc důvěřivá a svěřila jsem se skoro se vším. Nemůžu říct, že teď bych se s určitými věcmi světu nesvěřovala, naopak sdílení části mého života pro mě má terapeutické účinky, ale i já sama jsem si nastavila hranice. Každopádně jsem se naučila sdílet některé věci jen se svým partnerem a jiné si nechávat jen pro sebe. A stejně tak to má i on. A mohla bych se klidně vztekat a rozčilovat se, že mi neříká všechno, ale to je právě ten test důvěry. Věřím, že mi říká svá citlivá tajemství, svěřuje se mi se svými starostmi a problémy a pokud mi něco neřekl, tak pro to má dobrý důvod a řekne mi to třeba až na to uzraje čas.
2. Závislost
Jeden z mých velkých strašáků. Souvisí to asi s tím, že nás otec opustil, když jsme byly ještě malé holky a ve mně možná od té doby klíčil pocit, že nejsem pro žádného muže, který se objeví v mém životě, moc dobrá. Když se k tomu přidá pár nepovedených zkušeností s chlapci, tak jsem se stala citlivější a rostla ve mně čím dál větší touha po lásce a objetí. Měla jsem strach, že mi každý kluk uteče. Tlačila jsem na pilu a chtěla jsem s každým trávit co nejvíce času, abych se ujistila, že mě mají rádi. To ale rozhodně není ten nejlepší způsob, jak si s někým vytvořit zdravý vztah. Myslím, že jsem na tom začala pracovat a dělám nějaký pokrok. Nemůžeme ve vztahu toho druhého dusit. S tím souvisí další bod, níže zmíněný.
3. Vlastní život
Přesně tak, pokud nechcete lpět jen na svém partnerovi, dusit ho záplavou otázek, společných aktivit a následných výčitek, tak se musíte obrátit jen na jednu osobu, a to nejpovolanější. Sami na sebe. Začít si budovat vlastní život. Nejjednodušší způsob, jak začít, je představit si, že žádného partnera nemáte. Co byste dělali? Na co byste se ve svém životě zaměřili? Co je vaše vášeň, co vás baví, čeho chcete v životě dosáhnout jen vy sami? Odražte se od těchto přání a myšlenek a rozvíjejte svoji budoucnost tímto směrem. I partner ocení váš ambiciózní přístup a bude si vás více vážit.
4. Respekt
I toto téma navazuje na předchozí bod. S ambiciózním přístupem a budováním si vlastního života si budete jeden druhého navzájem vážit. Pokud dokážete respektovat sny a přání toho druhého a žít s nimi, tak to může být ukazatelem vaší vzájemné pozitivní interakce. Já osobně svého současného partnera ve všem plně podporuji. Ze začátku pro mě bylo složité pochopit, proč tolik času věnuje práci, ale musela jsem si uvědomit, že to, co mu zabírá tolik času, je nejen jeho záliba, ale něco, co má moc rád a dělá to s nadšením. A já jsem po čase na něj začala být neuvěřitelně pyšná a plně ho ve všem podporuju a zajímám se o to, co dělá. A stejně je to i na druhé straně. Je důležité, aby byli partneři ve vztahu vyrovnaní. Navzájem se chápeme, podporujeme a radíme se o tom, co děláme. Přijímání kritiky může být těžké, obzvlášť pro člověka, jako jsem já, ale respektuji jeho rady, protože vím, že to myslí dobře.
5. Vycházení s přáteli a rodinou
To je něco, s čím jsem nikdy problém neměla. Rodiče mě vždycky mají rádi a obecně si vždycky rozumím se staršími lidmi, než jsem já sama. Občas mám pocit, že ve svém nitru jsem jak stará babička. Vrstevníci mě občas nechápali a já jsem vždycky byla dobrá kamarádka s učitelkami na škole, s rodiči a nebo jsem měla starší kamarády. Možná je to také tím, že mám o 5 let starší ségru a to je osoba, se kterou si rozumím snad nejvíc na světě, i když ji někdy chci proplesknout. Ale to jsou prostě ségry, co víc k tomu říct. Já jsem vždycky byla všude nejmladší a moje mysl se asi nějak adaptovala na ty starší.
Ale abych se dostala k tématu. Pokud si nerozumíte s rodinou a přáteli vašeho partnera, nebo se alespoň nějak vzájemně nerespektujete, tak vzniká docela problém. Na první pohled se to nemusí zdát, ale musíme si uvědomit, že rodina může být pro partnera na prvním místě. Říkám "může", protože ne v každé rodině jsou tak dobré vztahy, ale pokud jsou, tak rodina bude vždy na prvním místě, a tak by to mělo být. Proto pokud nebude nějaké vzájemné pochopení ze strany vaší a ze strany rodiny partnera, tak to dlouhodobě fungovat nemůže. Časem byste nebyli rádi, že partner tráví čas s rodinou a rodina by nebyla ráda, kolik času tráví partner s vámi. A snažit se někoho odtrhnout od vlastní rodiny je ošklivé a neetické. Podobné je to s přáteli. O přátelích se říká, že je to rodina, kterou si sami vybíráme. Kupříkladu můj partner má hodně přátel. A je mezi nimi i dost dívek. To bylo něco, s čím jsem dokázala celkem v klidu existovat (důvěra!), ale když jsem se dozvěděla, že je dobrý kamarád se svojí bývalou přítelkyní, tak jsem "lehce" znejistěla. Ale důvěřuji mu a klidně si můžete myslet, že jsem hloupá, ale respektuji to. Některé jeho přátele znám a jsou moc milí a oblíbila jsem si je. A jeho bývalou přítelkyni prostě respektuji. Žádné výčitky.
6. Jsme na stejné vlně?
Poslední důležitá otázka. Chceme od života stejné věci? Dokážeme se sladit, sdílet podobné názory na život? Důležitý je také podobný biorytmus. Občas může být předmětem hádek i denní rutina. Já jsem spíše ranní ptáče, přítel noční sova. Ale nejsem striktně ranní ptáče. Občas se dokážu stejně jako on zaseknout u psaní do půlnoci. Nebo mám do 10 večer práci. Někdy vstávám v 7 ráno a nedočkavě čekám, až se vzbudí on, ale ten se probudí až v 10 ráno. Já jsem ale někdy tak vyčerpaná, že si taky přispím do půl 10. Tohle je věc, kterou nemáme úplně vyřešenou, ale opět jsme se naučili jeden druhého respektovat. Když chce pracovat později do noci, tak si zapne jen lampičku a je potichu a nechá mě spát. Pokud já ráno vstanu brzy, tak se najím v kuchyni a nebudím ho, dokud sám nevstane. Měla jsem s tím problém, chtěla jsem, aby každé ráno snídal se mnou a také usínal vedle mě, ale nemusí to přece tak být úplně každý den. Máme ale naši společnou rutinu. Několikrát v týdnu společně určitě snídáme a koukáme na seriál nebo si povídáme. Také společně rádi večeříme a popíjíme horký čaj a on se mi opře o rameno, já ho hladím po hlavě a on unaveně něco vypráví. A já cítím, že jsme na stejné vlně.
Pokud jste dočetli až sem, tak gratuluji :-) Co přinesly vztahy vám? Nějaké zajímavé rady a poznámky?
Komentáře
Okomentovat