O přátelství.

Nikdy jsem to neměla s přátelstvím jednoduché. Buď jsem si vybrala špatné přátele, nebo jsem já byla špatný přítel. Každopádně jsem snad nikdy neměla klidné přátelské vztahy, i když jsem je vždy tak moc chtěla, asi jako každý. 

Na 1.stupni základní školy byla parta holek, které se bavily tím, když si našly nějakého člověka ve třídě a všem nakukaly nějaké pomluvy o něm a postaraly se o to, aby se s ním nikdo nebavil. Nakonec jsem i já padla za oběť a musela jsem ve škole poslouchat urážky, že si nemyju vlasy a další nesmysly, které tu radši ani nechci rozmazávat. Na to přišly sms zprávy, kterými mě ty holky oblažovaly několikrát denně. Dočítala jsem se v nich, že jsem zas*** pí** a ať umřu a různé další perly. Pamatuji si, že jsem pak měla ještě dlouho fóbii z toho, když mi přišla smska. 

I na 2. stupni se našli lidi se sklonem k šikaně a obecně můžu říct, že na základní škole jsem byla dost nešťastná a nevzpomínám na ni nijak v dobrém. Bohužel. Naštěstí i tak mám krásné vzpomínky, za což vděčím faktu, že jsem chodila do skauta a našla si tam dobré kamarády (s jednou jsem skvělá kamarádka dodnes) a mám tak úžasné a vtipné zážitky, které si budu pamatovat do konce života.  

zdroj: pinterest.com

Na střední škole byl spíš ten problém, že naše třída nebyla nikdy dobrá parta. Sešly se úplně jiné druhy lidí, takže vznikla roztroušené skupinky, které se navzájem moc neměly ráda. Já se do žádné skupinky nezačlenila, ale bavila jsem s lidma, kteří mi byli sympatičtí a měla jsem si s nimi co říct. Takže ráda teď vzpomínám na Klárku, se kterou jsem zažívala záchvaty smíchu na hodinách francouzštiny, Šárku a Alču, se kterou jsem se vždy bavila o filmech, seriálech a společně jsme vymetaly městskou knihovnu, na Monču, se kterou jsem občas místo školy jela na výlet autem (:-D) a na Lucku, která se v tom blázinci stala mojí nejlepší kamarádkou a díky bohu jsme to vydržely dodnes. 

Měla jsem pár špatných kamarádek, dokonce pár nepřátel. Taky jsem ale měla skupinku kamarádů, což byla klasická banda "syčáků", ale ráda jsem s nimi v nějakých 17 letech posedávala venku v létě za barákem, o víkendech jsme hráli na Xboxu a baštili pizzu. Ale nakonec jsem jim musela dát sbohem, protože to začali být lidé, se kterými jsem se už stýkat nechtěla a všichni jsme se změnili. 

Někdy potom přišlo mé temné období a já přišla o naprosto všechny přátele. Přestala jsem všem psát, s nikým jsem nechodila ven a naprosto jsem zpřetrhala vazby. Měla jsem co dělat sama se sebou a nezvládla jsem žádné vztahy.  

Musím poznamenat, že ne vždy jsem byla ukázková kamarádka. Bývala jsem sobecká, nespolehlivá a nestálá. Zpětně mě to dost mrzí.  

Myslím, že se časem všechno srovná. Ani teď si ale nemyslím, že jsem bůhví jak skvělá kámoška. Mám neustále hlavu někde v oblacích a moje vrtkavá nálada nědy způsobí, že se delší dobu neozývám. Ale určitě mám dnes s lidmi mnohem lepší vztahy. Sobeckost jsem opustila, udržuji si dobré vztahy s lidmi, na kterých mi záleží a otevřela jsem dveře lidem k sobě, protože vím, že to za to stojí. 

Jste spíš ten typ lidí, který má spoustu přátel a nebo ten, který má jen pár těch opravdu dobrých?