Jak jsme seznamovali naše rodiče.
Petrova mamka se mě asi měsíc dopředu několikrát ptala, co v Táboře podnikneme a mně bylo vždy velmi trapně, že jsem nedokázala vyrukovat s nějakou kvalitní odpovědí, protože ačkoliv jsem v Táboře žila do 18, tak jsem jako lehce antisociální skautka strávila dětství buďto v lese a nebo ve škole (a nebo jsem kalila u sousedů, ale to jsou zas historky z jiného soudku). Rozhodla jsem se ale, že nějaký plán vymyslím, protože jsem se bála trapných situací, že budeme stát na náměstí a nevědět, co dělat (což se v jeden moment stejně nakonec stalo). Nakonec jsem přišla s vcelku brilantním a promyšleným plánem, na který jsem byla patřičně hrdá.
Já a Petr jsme dorazili do Tábora už v pátek večer a Pavla s Tomášem v sobotu dopoledne. Mamka už od rána připravovala polévku, chlebíčky a ještě bryndzové halušky, na to jsem podotkla, že to už ale opravdu vypadá jako nějaké námluvy. Prostě s mojí rodinou se člověk nenudí. Pavla a Tomáš lehce bloudili v uličkách našeho rozkošného sídliště, ale našli jsme se a dovedli je až k nám domů, kde jsme se usadili v obýváku, nastala chvíle "nenucené" konverzace, kterou jsme ovšem zvládli, a pak už se šlo baštit. No a o jídle s plnou pusou jídla se dá vždycky mluvit. Je to takové vděčné téma. Takže když jsme zbouchali halušky, tak jsme si dali kávu, a pak vyrazili už do města (na chlebíčky se úplně zapomnělo!!)
S mamkou jsme jako program vymyslely ,, Strašidelné podzemí", což měla být hlavní náplň dne. Jak jsme záhy zjistili, podzemí bylo tak na 10 minut. Každopádně jsem tam málem umřela strachy, což bylo lehce komické, protože v podzemí byly i malé děti, které to zvládaly mnohem lépe, než já. V momentu, kdy jsem šla po schodech a o nohy mi zavadila uříznutá hlava, kutálící se dolů, tak jsem si řekla ,,rychle pryč". No ale co teď? Podzemí jsme si prošli a najednou jsme nevěděli co. Náhradní plán bylo ještě Husitské muzeum, kde probíhala výstava o Jeronýmu Pražském, a tak jsme to prubli a rovnou spojili s návštěvou Táborského podzemí, teď už normálního (bez strašidel). Trasa to byla dlouhá přibližně 550 metrů a cestou nám průvodkyně říkala různé zajímavosti o historii podzemí, pod jakým domem se zrovna nacházíme a tak. Velmi často také říkala: ,,Tady pozor na hlavu, tady pozor na nohy, tady pozor na kaluž", o čemž bych ráda složila píseň.
Čekala jsem, kdy moje mamka odpadne, protože je známá tím, že není žádná velká výletnice a spíš se ráda ohřívá u rodinného krbu :-D Takže někdy v půl 4 mamka s Ďoďanem odešli domů (pravděpodobně si chrupnout :-D) a my jsme si šli sednout do mé oblíbené kavárny, jednoho z mála míst v Táboře, ve kterém jsem se vyskytovala ráda a často (a asi nejsem jediná, protože tam měli natřískáno), a to do kavárny Klid, která je hned na náměstí. Dali jsme si kafe a dortík, já si teda dala horký jablečný mošt a koláče tam můžu fakt jen doporučit. Tak jsme si tam chvíli debužírovali, pak jsme doprovodili Pavlu s Tomášem do penzionu, kde byli ubytovaní, aby si vyzvedli klíče a vesele jsme podporovali myšlenku zajít do Whisky pubu, který byl hned vedle penzionu. Bohužel jsem si chybně myslela, že tam budou točit Guinness, měli jen Bernarda, ale i s tím jsme si vystačili a dali jsme si teda tmavého.
No a v 18 hodin večer jsme se ještě sešli s mými rodiči na večeři v restauraci, kde už se konverzace líp rozjela a moc jsme si to užili. Takže to bylo takové příjemné zakončení dne. S Petrem si teda konečně můžeme odškrtnout ze seznamu tuhle položku a já doufám, že se naši rodiče neviděli naposled. :-D
Nikola
Komentáře
Okomentovat