Návštěva Osvětimi.

Minulý víkend jsme se na popud mojí ségry vydali do Osvětimi v Polsku. Sice to byl narozeninový víkend naší mamky a mně to přišlo jako drastický způsob, jak oslavit narozeniny, ale zase na druhou stranu tématika 2. světové války nás všechny dost zajímá, takže jsme na to byly dost zvědavé. 

Vyrazilo nás pět, toť naše rodina a ségry kamarádka Kája. V sobotu v 6 ráno už jsme byli na cestě. Já jsem si udělala snídani do krabičky a kafe do Keepcupu, takže jsem byla na ráno celkem dobře vybavená a zabavilo mě to slušně na první hodinu jízdy v autě. Kolem té 8 jsme se už začali všichni probouzet a v autě panovala dobrá nálada, protože jsme pořád se ségrou vymýšlely nějaké srandičky a Kája, která seděla mezi námi působila jako tlumič, ale spíš všechny naše vtípky odnášela. Což je celkem špatný, když chtěla celou dobu spát.

Kolem 12 hodiny jsme už přijížděli do Osvětimi a prohlídku jsme měli domluvenou na 13.00, proto jsme se uchýlili na nedaleké parkoviště a dali si něco k jídlu. Asi 10 minut před 13 hodinou nás už pouštěli do budovy, kde jsme si měli vzít sluchátka a zařadit se ke svojí skupině, ale mně se vždycky někde musí stát nějaký trapas, a tentokrát se to týkalo mého batůžku, který jsem měla na zádech. Slečna u vchodu mě zastavila a vysvětlila mi, že ten batoh je moc velký a s ním mě dovnitř pustit nemůžou. Tak jsem se musela smutně otočit a jít zpátky na parkoviště, kde jsem si ho schovala do auta. Takže Niky dělá zase komplikace, já vím. 

Konečně už jsme byli u hlavní brány, která působila opravdu děsivě. "Arbeit Macht Frei", ,,Práce osvobozuje"- nápis, který se tyčil nad hlavní bránou. Možná jste slyšeli, že nápis není originální, v roce 2009 ho totiž někdo ukradl a toto je kopie, která byla vyrobena pro muzeum. Kolem celého koncentračního tábora byly ploty z ostnatého drátu. Nacházeli jsme se v Auschwitz I., první tábor, který byl v Osvětimi založen. Byl mnohem menší než Březinka, kterou jsme viděli ještě ten den později, ale stále na mě působil děsivým dojmem. Oprýskané cihlové domy, všudypřítomný chlad a cedule s lebkou a nápisem "STŮJ!". Když jsem si šla ceduli vyfotit, abych měla nějaký materiál na článek, tak čím víc jsem se k ceduli blížila, tím silnější byl můj nepříjemný pocit, jako by mě někdo sledoval a já dělala něco špatného. 

Prošli jsme několik těch domů, ve kterých byla stálá expozice. V jednom z těch domů jsme se dozvěděli něco o tom, jak to vůbec začalo, že byl tábor založen v roce 1940 a původně sloužil jen pro politické vězně a postupem času (za necelé 2 roky) se z něj stal prostředek masivní genocidy. Na zdech jsme se mohli dočíst citáty různých politických osobností 20. století, ve kterých se psalo o tom, že ,,Žid není lidská rasa a nepatří k nám a musí být vyhlazena.." a další v takovém stylu, asi si to dokážete představit. Hodně silně na mě působily dobové fotografie a příběh tzv. Sonderkommanda (vězňů, kteří byli fyzicky dostatečně zdatní, většinou židovského původu), v překladu zvláštní oddíl, který měl za úkol příšernou věc, a to starání se o mrtvá těla. Vytahovali je z plynových komor a převáželi do pecí, do drtičky kostí, a tak dále. Představte si, že se museli starat o těla lidí, kteří jim byli třeba i blízcí, být svědky smrti vlastní rodiny a nehnout brvou. 

Dále jsme viděli třeba fotografie, jak někteří lidé vypadali před vstupem do koncentračního tábora a po jejich osvobození. Žena, co měla 75 kilogramů, a po roce 1945 pouhých 25.. Lidé často i po opuštění Osvětimi umírali na následky nemocí.. Do Osvětimi bylo přivezeno 1 300 000 lidí a zachránilo se jen 7 500 a i spousta z nich se nedožila dalších několika let po válce. Nebo taková stěna plná fotografií skutečných vězňů, co byli v Osvětimi vyfoceni pro evidenci (což už se s narůstajícím počtem vězňů přestalo řešit) byla srdcervoucí, stejně jako vitrína plná bot těchto lidí (mezi nimi i spousta dětských botiček), které jim byly zabaveny hned po příchodu, společně s veškerým jejich majetkem, třeba ještě takové kufry, podepsané jejich jmény nebo nádobí.. Vzali si všechno co vlastnili s sebou a ještě netušili, kam to vlastně jdou. 

Opravdu strašidelné byly 2 tuny vlasů, které jsme mohli vidět ve vitríně. Patřily židovským ženám a nacisti je využívali na výrobu textilních látek. Viděli jsme také zmenšenou podobu plynových komor a krematorií, na čemž jsme mohli dobře vidět efektivní postup masového vraždění. Do plynových komor byl vypouštěn Cyklon B a je smutnou ironií, že za jeho vynálezem stojí německý chemik Fritz Haber, který ale nemohl tušit, že se bude využívat na něco takového. Poprvé byl vyzkoušen na 250 romských dětech a když Němci viděli, že fungoval, tak to mohli vyzkoušet v Osvětimi, a to konkrétně v roce 1941, ve sklepě bloku 11, kterému se dodnes přezdívá ,,Blok smrti". 

Do té plynové komory jsme měli možnost nahlédnout, viděli jsme stropní otvory, kudy se Cyklon B do sklepa dostával, nehty obětí, zaryté ve zdech, když se snažili dostat ven a lezli jeden přes druhého. Byla to první plynová komora v Osvětimi. Když vznikla Březinka, mnohonásobně větší tábor, tak tam postavily takové komory hned čtyři. Do Auschwitz Birkenau (Březinky) jsme se pak dostali autobusem, jen pár minut cesty od hlavního tábora. Jeho velikost mě naprosto šokovala. Většina domů už tam byla zbořena, to proto, že ke konci války se Němci snažili rychle zbavit jakýchkoli důkazů o existenci tábora, a my si mohli prohlédnout jejich základy. 

Později odpoledne jsme už vyrazili domů, protože nás čekalo 5 hodin cesty zpět domů, z čehož se nakonec vyklubalo asi hodin šest, kvůli dopravní zácpě. Takže jsme dorazili asi někdy po 11 v noci a já ten večer měla upřímně celkem těžké spaní. Aby taky ne, po tom všem, co jsem tam viděla. Ta atmosféra, která pořád visela ve vzduchu, ta se nedá smazat, ani kdyby tam postavili zábavní park s kolotočem. 

Jsem ráda, že jsem se mohla do Osvětimi podívat, protože i když to není nic pro citlivé povahy, tak je to něco, co by měl podle mě každý vidět a přehodnotit své priority, problémy a dokázat projevit soucit.

Nikola