Hraní rolí jako cesty k sebevědomí?

Odmalička mám problém s tím, že jsem děsně stydlivá. Bála jsem se ptát kolemjdoucích kolik je hodin, když jsem si do večera hrála na hřišti. Nebo objednat si langoš v okýnku s rychlým občerstvením, to byl můj osobní Everest. Dneska už se sice nebojím objednat si langoš (i když v nějakých podnicích by se člověk skoro bát měl) a na hlídání času mám mobil, ale stejně v mém životě existuje spousta bariér, které vznikly kvůli mé stydlivosti a strachem jít s vlastní kůží na trh.

Moje rodina dobře ví, že jsem hodně stydlivý člověk, ale kdybyste tohle tvrdili někomu, koho znám z posledních 5 let, tak by asi nevěřícně kroutil hlavou. Dneska už to na mně nikdo moc nepozná, pokud se tedy nepoznáme hodně dobře. Ale do dneška pořád cítím strach, když mám třeba s někým telefonovat, mám mít s někým schůzku a nebo jít na pohovor? To mám osypky několik dní dopředu! Nerada mluvím veřejně a občas se stydím i před svými přáteli být plně sama sebou. Nepíšu sem dnes proto, abych vám řekla odkud to pramení, ale spíš jaké pocity mám a jak s tím bojuji.

Docela dobře se mi osvědčilo umět vstoupit do jiné role. Nedá se to tedy úplně používat vždycky, protože když mám špatný den a nejsem úplně ve formě, tak mi prostě nic nepomůže, ale většinou to můžu v klidu použít. Inspirovala mě k tomu vlastně moje učitelka ze školy, která vyučuje prezentační dovednosti a týmovou komunikaci. Vždy jsme od ní dostávali materiály, kde byly takové návody, jaký mít například postoj, co dělat s rukama, jak jednat v různých situacích. A nejdřív jsem si říkala, že se něco takového nemůžu učit, není mi to přirozené, hrané fráze a postoje. Ale když jsem měla prezentovat nějaký projekt před skupinou lidí, tak jsem si to schválně vyzkoušela a už jen ten vzpřímený a sebevědomý postoj dost pomohl. Člověk se cítí úplně jinak. Po čase jsem se naučila se úplně odprostit od svých přirozených vlastností a vytvořila si alter-ego (jakkoliv děsivě to zní), které jsem se naučila vytáhnout vždy, když mám někde něco prezentovat. Ať už ve škole, v práci, před cizími lidmi.

Bojím se občas být někde sama ze sebe. Co když jsem moc nudná? Moc tichá, nezajímavá? Nebo naopak, co když jim připadám divná, až moc potrhlá, s podivným smyslem pro humor? Říkám nevhodné věci ve špatný okamžik? Připadám jim jen jako žirafa s křivými zuby a nosem?

Kdybych všechny tyhle svoje pocity nejistoty pouštěla neustále na povrch, tak bych neměla žádné přátele, nikdo by se se mnou asi moc nebavil, nedali by mi nikde práci a já bych si asi trhala vlasy. Občas svoje pocity člověk nemůže zastavit, tak si dá den oraz, možná si trochu pobrečí, a to je v naprostém pořádku. Není to lehké, vyrovnat se sám se sebou, dávat každý den na odiv všechny vaše klady a zápory ostatním a zároveň s nimi sám nakládat 24 hodin denně. Občas mi pomáhá uvědomit si, že ostatní až tak moc nezajímám, aby si všímali všech mých nedostatků a obav z nich, mají přece dost práce s tím, aby se zabírali sami sebou. Nemají čas na podrobnou analýzu vaší duše, pokud si je tedy neplatíte. 

Pokud vám komplikuje život strach ukazovat občas vaše pravé já, možná zkuste vést cestu přes odproštění se od sebe a převzetí role sebevědomější osoby. Časem zjistíte, že se tak vlastně dokážete prezentovat vy sami, aniž byste se potřebovali za tu roli schovávat. 

Nikola