Život osamělého vlka (aneb co jsem se naučila)

Skoro celé září jsem si zkusila osamělý život, protože můj Petr odjel s bráchou do Ameriky a přítelkyně Jirky byla doma na Slovensku. Takže jsem se z ničeho nic ocitla doma sama, naprosto nepřipravena na samotu.

Možná si budete říkat ,,To je hysterka..", ale já opravdu nejsem zvyklá být sama. Naposledy jsem byla občas v bytě úplně sama tak před 5 lety a bylo to jedno z těch "temnějších období" mého života. Proto jsem se rozhodla, že se pokusím co nejvíce zabavit, a tak jsem si nabrala hodně práce, mnohem více jsem se scházela s kamarády a když jsem měla více dní volna, tak jsem odjížděla do Tábora.

První týden byl pro mě týdnem smutku. Snažila jsem se srovnat s tím tichem, co doma panovalo, a že když přijdu večer domů z práce, tak mě nikdo nevítá. To pro mě byl první velký problém, protože vždy, když jsem byla v práci předtím, tak jsem se těšila na pozdravení, polibek, případnou masáž krční páteře.. Teď jsem přicházela do prázdného a tichého bytu, zamykala jsem si na noc dveře a kontrolovala celý byt, jestli se mi tam někdo neschovává (ano, jsem strašpytel, ale nestydím se za to!). Naštěstí v prvním týdnu září za mnou přijela na návštěvu mamka a pár nocí u mě byla, přišla i ségra, takže jsem si nepřipadala jako úplný poustevník.

Druhý týden. Tento týden byl velmi zlomový! Zaprvé jsem si začala zvykat na danou situaci. Už jsem nekontrolovala celý byt, když jsem přišla z práce, a místo polibku jsem se začala těšit na pytel brambůrek. Trochu jsem přeorientovala svoji mysl jinam, přestalo se mi nezdravě stýskat a já začala hodně psát a byla aktivní s přáteli. Ale neuvědomila jsem si, že vůbec nemyslím na sebe a dost se odbývám, málo spím a špatně jím. A jednoho rána jsem se probudila, bylo mi špatně a nemohla jsem vstát na nohy. Prostě na mě šly mdloby. Nebudu to popisovat do detailů, ale prostě to nebylo dobré a já byla doma úplně sama. Naštěstí mě večer zachránila moje ségra a já ucítila nový pocit vděčnosti pro lidi, které mám kolem. Proležela jsem dva dny a přijela si pro mě mamka a odvezla mě k nim domů, a tam jsem strávila i část týdne dalšího.

Třetí týden mi utekl jako voda. Trochu jsem byla v Táboře, a pak se vrátila do Prahy, šla s dobrým kamarádem do cukrárny, přespala u mě nejlepší kamarádka, se kterou jsme do 1 hodiny ranní mluvila o životě a občas vtipných příhodách, byla v práci, a pak zase v Táboře, kde jsme oslavovali 55. narozeniny přítele mojí mamky.

Čtvrtý týden. Tímto se dostáváme k tomuto týdnu, který je i posledním týdnem a vysvobozením z mojí samoty. Vrátila se mi v pondělí spolubydlící a mě začala škola, takže jsem si říkala, že mi to prosviští rychlostí vlaku, ale opak je pravdou. Čím víc se blížil příjezd zbytku našeho bytu, tím pomaleji mi čas plynul. Když jsem to nějakým lidem říkala, tak se mi smáli a říkali, že kdyby jim jejich polovička odjela, tak by byli šťastní a užívali si to. S tím se vůbec nedokážu ztotožnit. Možná kdyby to byl týden a nebo kdybych nebyla úplně sama, tak jo.

Byla jsem úplně vytržena z každodenního pozadí mého života a najednou se ocitla jen sama se sebou a svými myšlenkami a byla jsem svým jediným společníkem, což se mi zdálo ze začátku naprosto šílený. Někdo je třeba takhle pořád sám a říká si, co to tu vykládám a proč z toho dělám takovou aféru, ale samota opravdu neprospívá člověku, který dříve trpěl na určité stavy a najednou se musí srovnat sám se sebou, protože tu nikdo jiný není.

A co jsem se tedy naučila?

1. Nepodceňovat sílu přátel.
2. Vždy zkontrolovat, jestli mám klíče.
3. Organizovat. (nebo utratíte majlant za zkažené jídlo v lednici)
4. Myslet na sebe a ne na blbosti.
5. Není dobré být pořád sám, i když si to myslíte.
6. Přestala jsem se bát tmy!


Nikola