tady niky

Všichni v sobě neustále řešíme nějaké problémy. Problémy různé povahy, které se sebou zdánlivě nemají nic společného. Ale přece jen mají, a to rovnou dvě věci. Tebe a jednu příčinu, ze které pramení všechny ty starosti a problémy. Jedním z těch mých je neustálá potřeba být lepší. Na tom by nebylo zas tak moc divného, lidé se neustále chtějí zdokonalovat. Avšak všechno má svoje hranice. Já se odmalička chci každému zalíbit, chci aby mě všichni měli rádi,  a pokud jim úplně nesednu, tak si to beru velmi osobně. Je to tím, že jsem moc upovídaná, není jim milá moje tvář? U sympatií ale má potřeba dokonalosti nekončí. Chci mít všechno zorganizované, chci mít krásně doma uklizeno, jsem velmi neklidná, pokud mi pár dní na křesle leží jen tak džíny. Chci zvládat mít každý den navařeno dobré jídlo, péct koláče.. Potřebuju mít dobré výsledky ve škole, chci mít ve všech vztazích klid. Chci dělat dobře svoji práci. Všechno chci dělat skvěle a nemít pocit, že dělám málo. Když mi někdo řekn

zdroj: dejvickedivadlo.cz ,,Život? Život!“ Moje hodná sestřička mě pozvala do Dejvického divadla na představení s názvem Brian. Vůbec jsem netušila, o čem to bude, nic jsem si k tomu dopředu nečetla, ale očekávání jsem přesto měla vysoká, protože od Dejvického divadla nic míň čekat nemůžete.  Jak jsem se brzy dozvěděla, hra Brian byla náhledem do formování skupiny Rolling Stones, jejich začátků, kdy s kapelou vystupoval Brian Jones, dokonce byl jejich zakladatelem a frontmanem, což jsem předtím nevěděla. A po něm se tato hra jmenuje. Co je na Brianovi tak zajímavého? Dočetla jsem se o něm, že po pár letech působení v kapele postupně ztrácel vliv a respekt, především kvůli drogám. V představení je to naznačeno naprosto dokonale, a to pomocí zvířátek, která Brian jako jediný vidí a komunikuje s nimi. Králíček, Osel a Medvídek, v podání Pavla Šimčíka, Hynka Čermáka a Davida Novotného, je silný zážitek, protože umí krásně spojit humorné prvky s hořkým uvědoměním toho, co

V notesu mám docela dost nápadů na články, které bych tu chtěla vydat, ale vždycky si řeknu: "Jsem dost kvalifikovaná na to, abych o tomhle psala? Budu mít vůbec co říct?" Ale víte co, kašlu na to! Dnes jsem se vám rozhodla předat mé pocity ze cvičení jógy. Cvičím ji už asi 3 roky, poslední rok pravidelně skoro každý den mého života. Jsou věci, které vám začne dávat velmi brzy, a pak jsou věci, které vám přinese až s dávkou trpělivosti. Musím věci ale uvést na úplně pravou míru a přiznat, že jsem nikdy nebyla sportovní přeborník. I když jsem měla aktivní dětství, 4 roky chodila do sportovní třídy, dělala atletiku, dětství strávila ve skautu. Byla jsem vždycky jedna z těch podprůměrných, tedy až na vytrvalostní běh, tam jsem vyhrávala stříbrné medaile. To o mně něco vypovídá. Nejsem žádný velký atlet, ale jsem velmi trpělivý člověk. A proto jóga byla to nejlepší. Samozřejmě, že na začátku jsem na to šla trochu blbě, a teď mluvím o nastavení mysli. Snažila jsem

,No to se s výletem na Kokořín nedá srovnávat“, říká slavná hláška z divadelní hry Cimrmanova divadla. A proto jsme se s Petrem ve čtvrtek vydali právě tam. Ne na hrad, ale do CHKO Kokořínsko. Vyrazili jsme dopoledne a dojeli z Prahy za necelou hodinku do obce Mšeno, kde pes nechcípnul, protože pejsky se to tam jen hemžilo! A z toho jsem měla samozřejmě obrovskou radost. Než jsme vyrazili na náš okruh, tak jsme se zastavili na oběd v resturaci U Pokliček, která měla dobré hodnocení na internetu, a proto jsme se rozhodli zkusit štěstí. Zjistili jsme, že restaurace je pravděpodobně hojně navštěvována cyklisty, vzhledem k výzdobě stěn a převážné části návštěvníků restaurace. „Hele Petře, já si skoro připadám blbě, že na sobě nemám oblečení na kolo,“ pravila jsem svému milému. Uvnitř to ale vypadalo příjemně a rozhodli jsme se, že zůstaneme. Jestli vás zajímají ceny, tak ty byly lidové. V nabídce byly malé burgery za 60 korun, saláty, polévka, bramborové placky a lívance.