Stačí být 'jen dobrá'?

Všichni v sobě neustále řešíme nějaké problémy. Problémy různé povahy, které se sebou zdánlivě nemají nic společného. Ale přece jen mají, a to rovnou dvě věci. Tebe a jednu příčinu, ze které pramení všechny ty starosti a problémy.

Jedním z těch mých je neustálá potřeba být lepší. Na tom by nebylo zas tak moc divného, lidé se neustále chtějí zdokonalovat. Avšak všechno má svoje hranice. Já se odmalička chci každému zalíbit, chci aby mě všichni měli rádi,  a pokud jim úplně nesednu, tak si to beru velmi osobně. Je to tím, že jsem moc upovídaná, není jim milá moje tvář?

U sympatií ale má potřeba dokonalosti nekončí. Chci mít všechno zorganizované, chci mít krásně doma uklizeno, jsem velmi neklidná, pokud mi pár dní na křesle leží jen tak džíny. Chci zvládat mít každý den navařeno dobré jídlo, péct koláče.. Potřebuju mít dobré výsledky ve škole, chci mít ve všech vztazích klid. Chci dělat dobře svoji práci.

Všechno chci dělat skvěle a nemít pocit, že dělám málo. Když mi někdo řekne, ať se sebou něco dělám, nebo mi dá nějak najevo, že on je lepší, tak se mi zhroutí můj domeček z karet.
„Možná opravdu nedělám dost, možná jsem jen lenoch nebo srab. Bojím se vzít svůj život do vlastních rukou a jít si za něčím víc.“

Občas takovým myšlenkám podlehnu a nechám se jimi táhnout dolů, až k breku. Mám pocit, že všichni si v životě vedou skvěle, mají dobrou práci, jsou kreativní, mají ambice a jdou si za tím. A já se někde babrám opodál, jako nějaký odpadlík.

Ale jasně, že to tak není!  Věřím a doufám v to, že tyto myšlenky má občas víc lidí a jen se snažíme v životě jen tak proplout mezi útesy. A asi je důležité si uvědomit, že i kdybych nebyla nejchytřejší, nejkrásnější, nejvystudovanější, nejbohatší a s nejlepší prací,  tak na to prostě prdim! Občas být „jen dobrá“ stačí. Můžu si v životě klidně proplouvat jako ta nejlepší z průměrných a být dokonale šťastná.