Falešná tvář Instagramu

Nedávno jsem měla příležitost (spíš jsem musela) napsat práci, která se nějak měla týkat sociálních médií. Instagram mi přišel docela rychle na mysl, protože nikde jinde prakticky nefunguji, občas na Facebook vložím odkaz na článek, ale jinak je to pro mě něco, co jsem používala, když mi bylo 15. K Instagramu jsem měla naopak vztah kladný a pořád ho tak nějak mám, ale potom, co jsem začala kopat trochu hlouběji v rámci své eseje, začala jsem ho vnímat trochu jinak.

Moje esej se v kostce zabývá tím, že Instagram může v lidech vyvolávat deprese (vše na základě výzkumu), a to následkem iluzí a neúplných informací, které lidé předkládají svým sledovatelům.  Dočetla jsem se o příbězích lidí, které sledovalo třeba půl milionu lidí a oni museli svůj účet zrušit, jednoduše kvůli tomu, že sociální síť začínala mít kontrolu nad jejich životem. Dokázali nafotit třeba 50 snímků, strávit hodinu jejím upravováním, jen aby dosáhli pocitu uznání a udrželi si svoji popularitu. To je tak trochu na hlavu a lidé velmi často nevidí, co se za tou dokonalou fotografií skrývá. Úsilí zachytit se z co nejlichotivějšího úhlu, hezky se pro fotografii upravit. Je to jen konstrukt něčí reality, zinscenovaná dokonalost. Ale člověk co to sleduje si tohle nemusí uvědomit a začne přemýšlet, proč on nevypadá takhle dobře na fotografiích. To je jen malý zlomek toho, co negativního Instagram přináší. Rozhodně to ale není vždy pravda a autenticita.

Přirozeně jsem se pak zamyslela nad tím, co za obsah předávám na Instagramu já. Musím se přiznat, že co se týče selfies a nebo i když někdo fotí mě, vždy se natočím z levé strany, protože ta se mi na mně z nějakého důvodu líbí víc. Jsem schopna předstírat na fotografiích radost, i když nemám svůj den, fotím si hezky upravené jídlo, i když 90% mého jídelníčku tvoří nevzhledný kydance.

Co mě a možná nás všechny může udržet trochu méně depresivní? Uvědomit si tu skutečnost, že Instagram je jen zlomek nečího života, dost možná alter ego, je to naše online já - jsme tam takoví, jací bychom chtěli být a naše nedostatky můžeme jednoduše smazat. Nechtěla jsem zacházet do nechutností, ale jsme lidé a všichni občas krkáme, prdíme, proležíme víkend v teplákách, straníme se lidem a jíme nevzhledný kydance. A to je OK. Nikdo z nás není něco méně, než ten druhý.