Odstřihla jsem se

Jak už mohla asi většina lidí v mém okolí zaregistrovat, ostříhala jsem si vlasy. Naposledy jsem je měla takhle krátké, když mi bylo 16, předtím ještě ve svých 11 letech. Z nějakého důvodu se k tomu po nějakých letech vracím. Vlasy si udržuji kratší cca posledních 13 let, protože na sobě nesnáším dlouhé vlasy, nerada se o ně starám. Každopádně jsem si myslela, že takhle nakrátko už se neostříhám nikdy, že jsem si tím prošla už dvakrát a vždycky jsem to nakonec nějak oplakávala a považovala jsem to za hloupý nápad. Ale tentokrát to tak vůbec není.

Mám pocit, že pro tuhle moji změnu nemohlo být lepší načasování. Mám pocit, že jsem si prošla v osobním životě velkými změnami a nějak se to odrazilo i na tom ostříhání vlasů, i když paradoxně jít ke kadeřnici byl velmi impulzivní nápad, který jsem uskutečnila pár hodin po tom, co mě to napadlo. Ale takhle já často funguji. 

Mám pocit, že jsem do tohoto účesu konečně nějak dozrála, teprve teď se v něm cítím opravdu sama sebou, dodává mi více sebevědomí a více času ráno ležet v posteli. Dospívání je opravdu fascinující záležitost a já o sobě stále zjišťuji nové a nové věci, například, že skutečně jsem spíše introvertní, i když jsem si to odmítala připustit a nutila jsem se do věcí, které mi opravdu byly proti srsti. Zjišťuji také, že jsem velká trémistka a bojím se mluvit před větším počtem lidí, ale zrovna do tohoto se nutit snažím. Zjistila jsem totiž, že jsem typický příklad člověka s uzavřenou myslí. Ten se vyznačuje tím, že věci příliš rychle vzdává, není schopen přijmout kritiku a drží se rád ve své komfortní zóně. 

Moje poučení z toho asi je, že bych se měla snažit občas překonat pocity vnitřní paniky a na chvíli se odstřihnout od myšlenek, že něco nemá smysl, že bych se neměla ani snažit a prostě ty věci udělat a tím se zase posunout někam dál. Změny jsou vývoj a já se o to pokouším.