Změny a vývoj

Nejsem si jistá, co se přesně děje, ale vnitřně cítím, že tento rok je pro mě hodně zlomový. Týká se to především mého poznání sebe sama. Doposud jsem vnímala tento rok spíš negativně, ale když se nad tím zamyslím opravdu pečlivě, je to vlastně úplně naopak.

Ono je to vlastně logický. Prožívám události, jejichž bezprostřední zážitky a pocity z nich pramenící mohou být nepříjemné, vnímám je v tu chvíli negativně. Ale když se na tyto situace podívám s odstupem, uvědomuji si, že přesně tyto věci mě nějakým způsobem učí a formují, jako osobnost. Občas mě nutí nastavit si zrcadlo a já si nikdy nebyla víc vědoma sama sebe, což je také dost děsivá zkušenost, přiznejme si to všichni. Abych se nepohybovala jen na obecné a spíše abstraktní úrovni, tak se vám pokusím přiblížit, co mám na mysli.

Prožívám si situace, které jsou hodně mimo mou komfortní zónu. Myslela jsem si, že změna zaměstnání bude to nejděsivější, ale nakonec to není ani zdaleka pravda. Byla jsem tam přijata nakonec velmi dobře (nebo alespoň můj pocit je pozitivní) a i práce, kterou zastávám, mě baví. Musela jsem sice překonat pár situací, které pro mě byly z osobního hlediska výzvou, ale s tím jsem se nějak poprala a jsem za to hrozně ráda. 

Nejvíc jsem si ale z komfortní zóny vystoupila v souvislosti se školou. Nevím, jestli to není tím, že už studuji dlouho, ale mám čím dál větší problém s autoritami. Dost možná to bude jen tím, že někteří učitelé v mém současném semestru mi jen nejsou sympatičtí. Mám obrovský problém prezentovat před učiteli, kteří vám uprostřed vašeho monologu skáčou do řeči, nedokážu se srovnat s kritikou, která není ničím podložená (i když se peru i s konstruktivní kritikou) a nejvíc mě vytáčí ti učitelé, kteří vám dávají najevo, jak moc jsou lepší, než vy a udělají si o vás vlastní obrázek, který je bohužel často chybný a kupodivu i plný předsudků. Za celá svá studijní léta jsem se setkala už se spoustou učitelů a bohužel těch skutečně dobrých bylo po málu. Definice dobrého učitele je pro mě to, že ten člověk vám chce předat vše, co zná, odloží stranou své ego a snaží se své učení také uzpůsobit vaší osobnosti. Nezařazuje si vás do škatulek a bere svou úlohu vážně, protože úloha učitele je zatraceně vážná věc.

Tím jsem se ale trochu rozvášnila a tematicky odbočila stranou. Co se ale snažím naznačit, je to, že každá kritika nás formuje, jak konstruktivní, tak i ta naprosto neférová. Poslední dobou často stojím naproti tomu zrcadlu a vždycky mám pocit, jako bych se viděla poprvé v životě. Občas bojuji sama se sebou a pláču, protože to poznání a přijetí sebe sama je dost těžké. Hlavně je těžké přiznat si, jaká opravdu jsem, protože jsem se vždy viděla v nějakém ideálním světle a v ideálním scénáři ideálního světa. Ale vždycky, když se za vším tím pláčem a litováním svých činů ohlédnu, tak v tom najednou spatřuji jen to dobré. 

A jsem najednou takový bojující, ale šťastný člověk.