Relaps

Už se mi hodně dlouho nestalo, že bych takovou dobu nepsala na blog. Nejen na blog, ale třeba i do vlastního deníku, který si poctivě píšu už přes 12 let. Neměla jsem tušení, co bych psala. A tentokrát to nebylo zaviněné nedostatkem inspirace, ale spíš totálním propadem mojí osoby.

Vrátily se mi pocity, které byly nepříjemně známé. Je strašně těžké o tom psát tak, aby to dávalo trochu smysl. No a taky abyste mě neměli za úplného blázna. V posledních měsících se to velmi nenápadně vkrádalo zpátky do mě. Mluvím o tom jako o nějaké nestvůře. A upřímně to tak i svýma očima vidím. Nevím proč se to vrátilo, ale v psychologické terminologii se tomu říká relaps.

Člověk si skoro 2 roky myslí, že je v pořádku. Jím pravidelně, čím dál více se odprošťuji od výčitek, které provázely každé sousto, co jsem pozřela. Připadala jsem si už i celkem konzistentně štíhlá a byla jsem drtivou většinou času spokojená. Ale jednoho dne jsem si stoupla na váhu a měla asi o 1 kilo víc. 

"Proboha, jak se to stalo, co dělám špatně.. To bude dobrý, to zase shodíš, občas máš výkyv o 1 kilo, ale za pár dní jsi zase už na své váze, kterou si snažíš mermomocí držet." 

Jenže to se nestalo. Ta váha nešla dolů. Začala jsem víc cvičit, protože jsem si myslela, že mi to pomůže. Jedla jsem několik týdnů v kuse saláty. Nic, další kilo nahoře. Přišla taková deprese a brek. 

"Teď už budu určitě jen přibírat. Nemám nad tím kontrolu." 

Nejděsivější věta na světě. Nemám nad tím kontrolu. Přitom posledních 5 let jsem nad tím nikdy neměla kontrolu já, ale mělo to kontrolu nade mnou. Ha ha. Takže jsem se musela v posledních měsících hodně přemlouvat, abych se chtěla vídat s přáteli. Ráda říkám, jak nejsem moc společenská, že jsem ráda sama atd. Ale to není pravda. Teď vám to tady napíšu v moment své příčetnosti. Já mám ráda lidi, jsem společenská, ráda se bavím a směju s přáteli a všechny tyto věci, co k tomu patří. Ale hrozně jsem se začala bát.

"Uvidí na mně každé to kilo navíc. Určitě si řeknou, že jsem přibrala. Nedej bože mi řeknou, že konečně vypadám normálně. Nechci být oplácaná, jako jsem byla v 16. Nikomu jsem se nelíbila a kluk, kterého jsem měla ráda, mě odmítal. Nesmí to být jako dřív." 

Přidejte si k tomu další hektolitr breku. Naštěstí jsem alespoň natolik v pořádku, že jsem nepřestala jíst. Ale vrátily se najednou výčitky, a to, že se nechci vídat s lidmi. Je to tak hloupý strach. 

Vždycky si myslím, že už jsem to úplně překonala a jsem v pořádku, ale asi mě to nikdy neopustí úplně. Byla jsem teď tak depresivní a nedokázala jsem o tom psát. Nedokázala jsem o tom s nikým moc mluvit. Tak aspoň teď píšu. Je to takový první pozdrav do ksichtu té nestvůry.

"Ahoj, vím, že jsi tu a beru tě na vědomí. A chci abys odešla, protože jsem kvůli tobě nešťastná."