Znojmo 2018

Už je to pár týdnů, co jsme vyrazili na náš již tradiční výlet na Moravu, kam jezdíme vždy na podzim. Tentokrát jsme byli na Znojemsku a jediná věc, která mě hned napadla, byly okurky! Znojemské okurky si přece musím ve Znojmě koupit. 

Vzhledem k tomu, že moje myšlenky se teď točí kolem spousty jiných věcí, tak jsem článek o Moravě odkládala. Bohužel tedy článek asi nebude tak detailní, jak jsem zvyklá psát, ale aspoň se zaměřím jen na to nejlepší z našeho prodlouženého víkendu!

Ve čtvrtek 27. září jsme vyrazili z Prahy, společně s Jirkou a Wandou (kteří s námi jeli na Moravu poprvé) a do Vranova nad Dyjí přijeli navečer. Tam už na nás čekali Tomáš s Pavlou, kteří nás jako už každý rok pozvali (nemáme se vůbec špatně). První večer jsme pojali poklidně, popíjeli vínečko, dali si burčák, také proběhla ochutnávka různých klobás a sýra. 

Pátek jsme věnovali návštěvě Znojma, které mě velmi příjemně překvapilo. Nejprve jsme zavítali do znojemského podzemí, které je údajně dlouhé 27 km. Naše trasa byla sice dlouhá jen 750 metrů, ale to bylo tak akorát, protože mi tam byla pěkná zima a navíc jsem se i trochu bála. Veselá slečna průvodkyně v jeden moment zhasla světla a já a tma, řekněme, že se nekamarádíme. Veselejší byl pro mě ale oběd, který jsme si dali v restauraci La Casa Navarra. Příjemná zahrádka, ale hlavně domácí špagety s kapary, sušenými rajčátky a olivami, to rozhodně vzpruží každého bručouna. 

Navíc se pak krásně vyjasnilo a my veseli pokračovali v objevování městečka. Prošli jsme kolem pivovaru a dostali se na hradby, kde jsme si kromě nádherného výhledu užili sezení na sluníčku, a pak jsme nakoukli do jedné části hradu na archeologické nálezy. 

Museli jsme se samozřejmě zastavit i někde na kávu, a název "U Mlsného kocoura" nám prostě promluvil do duše, takže se nedalo diskutovat o tom, že bychom šli někam jinam. Káva dobrá, makronky taky, takže odpolední chuť na sladké byla zažehnána. 

Navíc nám to dalo dost energie, abychom ještě vyrazili na vyhlídku u hradu Hardegg, který stojí v Dolním Rakousku. 

Akorát okurky jsem pořád nikde nenašla a chtěla jsem nějaké echtovní, né odněkud z Kauflandu. Podařilo se mi je konečně najít ve vinotéce Vínovín, kde jsme se stavili pro nějaká vína, já jsem koupila Pálavu pro mojí ségru, ale hlavně jsem zde objevila okurky Bouda, což jsou asi nejlepší okurky, které jsem kdy jedla. Vyrábí je paní inženýrka Boudová a asi jí musím napsat děkovný e-mail, protože jsem snědla skoro celou sklenici ještě ten večer na posezení!

Večer jsme (kromě pojídání okurek) hráli u vína Dixit, což se ukázalo jako perfektní kombinace, která nás zabavila na celý večer!

V sobotu byl před námi další nabitý den. Hned ráno jsme vyrazili na Vranovský zámek, na který jsme měli krásný výhled z našeho penzionu. Netušila bych, že v tak malinkém městečku bude tak krásný hrad s naprosto dechberoucím sálem předků, což je kupole se sochami významných předků a štukovými ornamenty od italských mistrů a alegoricko mytologickou freskou v kupoli (od Jana Michala Rottmayera). Dále jsme vyrazili autem na zříceninu hradu Cornštejn, kde jsme si udělali krátkou procházku, ale naším hlavním cílem byl hrad Bítov, který patří k našim nejstarším hradům (z 11. století). Historie hradu je sice krásná, ale to i lezení po hradbách a placky pečené na ohni s česnekem. To přihrálo Bítovu nějaké bonusové body, a taky setkání s nádherným psem Buddym, se kterým jsem se musela seznámit!  

Poslední zastávkou našeho programu byl areál československého opevnění v Šatově. To jsem si neužila tolik, jako asi kluci, protože vojenská výzbroj mě ani v nejmenším nezajímá. Ale jelikož náš průvodce byl tak trochu k popukání, tak jsem si zábavu našla! 

V neděli ráno jsme hned po snídani vyrazili my čtyři zpátky k domovu, a tím končí i můj výčet toho nejzajímavějšího, co jsme na Moravě tento rok zažili. Tak jsem zvědavá, co bude zase za rok!