O věčném hledání radosti

K tomuto článku mě inspiroval fantastický seriál Bojack Horseman. Jeho hlavní myšlenka se totiž točí kolem hledání radosti ze života, pocitů zadostiučinění, a spokojenosti sám se sebou. Je to ale tak chytře zaobalené do poutavých příběhů, které jsou někdy až drsně reálné, že to nikdy nepůsobí lacině.

Myslím, že všichni v určité části života pochybujeme sami o sobě. O tom, jací jsme, jestli děláme dost, neděláme všechno špatně, a nebo jestli plníme naše předurčení. Ve větším či menším měřítku se s tím potýkáme, někdo prostřednictvím malých občasných konfliktů, jiní zase neustálým a nepříjemným hlasem uvnitř své hlavy. Je úplně normální, že si nejsme jistí tím, co děláme.

Přátelé/naše okolí

 Já neustále pochybuji o svých schopnostech a zájmech, nepřipadám si většinou dost zajímavá pro své okolí, čímž se ocitám v malé pasti. Ta spočívá v tom, že pokud mám pocit, že okolí nebudu připadat jako super zajímavý člověk, tak s nimi radši nic nepodniknu. Tím se ale ochuzuji o trávení času s přáteli, kteří (jak už jsem po letech zjistila) jsou podstatnou součástí radostného života. Když člověk přestane moc přemýšlet nad tím, co si o něm budou lidé myslet, a radši se spontánně nechá unášet momenty, tak o sobě spoustu zjistí, například jak skvělý člověk je, a jaká je s ním zábava! Také se musíme smířit s faktem, že všichni lidé na světě nás mít rádi prostě nemůžou. A pochopit, že to není naše vina, a že s tím skutečně nemusíme nic dělat. Tohle si musím často připomínat, protože na to narážím pořád. Neustále se chci lidem zavděčit, a často bych se stavěla na hlavu, protože nechci být s nikým v konfliktu. Pořád si v hlavě opakujte: " To, že mě nemají rádi je jejich problém, ne můj. Já ho řešit nemůžu."

Je to v maličkostech
Často si myslíme, že šťastný život přijde, pokud něčeho dosáhneme. Až se mi podaří vydat tu knížku, tak od té doby už budu šťastná. Až zhubnu 10 kilo a moje vlasy budou dlouhé, budu šťastná a všichni mě budou milovat.. Ale no tak! Vždycky jsme šťastni v ten moment, ale pak přijde den poté. Neříkám, že bychom neměli být ambiciózní a vykašlat se na směřování k nějakým cílům. Spíš bychom do nich měli přestat vkládat všechny naše naděje a životní sny. Ano, budeme šťastni, ne navždy, ale za tu chvíli radosti to přece jen stojí.

Pozitivní ujištění
Nedávno jsem zjistila, že momenty, kdy se chválím a dokážu říct o sobě něco vážně hezkého, jsou celkem vzácné. Proto jsem přemýšlela nad tím, jak je nějak zachovat a připomenout si je v moment, kdy se dobře necítím. Zkoušela jsem si tedy začít psát seznam pozitivních věcí o sobě. Když se mi něco povede, připadám si hezká,  cítím se za něco vděčná, nebo si uvědomím, že mi něco opravdu jde. To všechno si píšu. Kdykoliv, kdy se cítím špatně, tak se snažím vzpomenout si na ten seznam a prohlédnout si ho. Neříkám, že to vždy stoprocentně zabere, ale občas ano, a i ty nejhorší nálady jsou často jen o změně perspektivy.

A jak jste na tom s radostí vy? Jste aktivní pátrači po něčem, co vás udělá šťastné, nebo spíš necháváte vše v rukách života?