Náš první týden se Sullym

Původně jsem chtěla nejprve vydat článek o naší cyklistické dovolené ze začátku července, ale tato silná událost musí mít pro tentokrát přednost. Všichni moc dobře ví, že jsem obrovský milovník psů, a před skoro do 9 lety, když jsem ještě bydlela s rodiči, jsem iniciovala pořízení pejska do naší rodiny. A to se nakonec povedlo, a ta malá sněhově bílá vločka, která se u nás jednoho zimního dne objevila, byl náš milovaný maltezáček Rocky.

 Ten velmi spokojeně žije s mojí maminkou v Táboře, a já stále s láskou vzpomínám na 4 roky života s ním v Táboře. Kolik rozkousal bot, jak jsem s ním chodila ven ve 3 ráno, když zažíval nemoc, a tak dále. Však potom, co jsem se odstěhovala do Prahy, a začala žít "nový život v novém městě", toužila jsem dál potom, mít ve svém životě psa. I když jsem u Petra celkem škemrala, a on to velmi trpělivě poslouchal, stále mi říkal "vydrž, ještě je brzy a ten pravý čas teprve přijde". A měl svatou pravdu. Sice ten čas jsme spletli oba, protože se nakonec nečekaně se štěňátkem zadařilo, ale oba jsme věděli, že ten čas v nás uzrál.

Je to drsnosrstý jezevčík, a jmenuje se Sully. Sully je zkratka pro Sullivan, a je to moje a Petrova oblíbená postava ze hry Uncharted. Už před lety jsme se shodli, že náš pes se tak jednou bude jmenovat, a vyplnilo se nám to. Vyzvedli jsme si ho ve vesnici kousek od Tábora, a on velmi statečně zvládl cestu do Prahy. První noc byla velmi krušná a uplakaná, ale statečně ji překonal, a od té doby se jen zlepšuje a čím dál víc osměluje. Začíná nás občas zlobit, a je velmi tvrdohlavý, ale já to na něm vlastně zbožňuji. Snažíme se mu ovšem od začátku vštípit pravidla a zásady, a oba nás to moc baví, starat se a vychovávat toho našeho malého Sullivana, který ještě hodně vyroste, a to brzy. To mě skoro mrzí, protože nejradši si ho nosím v náruči, a on si položí hlavičku na moje rameno.

Je veselý, velmi učenlivý, a trochu bojácný. Moc rád kouše polštáře, palce u nohou, a z hraček má strašně rád obří plyšovou brokolici a míček na provázku. Musím se přiznat, že jsem skoro nikdy necítila tak silný ochranitelský sklon. U své neteře Anežky jsem ho jistě zažila, ale se Sullym je ta zodpovědnost přítomna prakticky 24 hodin denně. Občasný strach si přeci jen probojuje cestu do mé mysli, i když se člověk snaží, aby si nějaké scénáře nepřipouštěl. 

Doufáme, že děláme vše správně, že náš pes bude s námi šťastný, že z něj bude správný parťák, a že se třeba co nejdříve v noci i trochu vyspíme!

Milujeme tě Sully, a tenhle článek je pro tebe, i když to nevíš, ale ležíš tu teď vedle mě.

S velkou láskou,

Niky