Jak mě Petr požádal o ruku

Už skoro vůbec nepíšu. Ani svůj osobní deník si moc nepíšu. V posledním půl roce jsem se tak ponořila do jógy, že hodně jiných věcí šlo stranou. Všechno mé přemýšlení probíhalo na podložce. Ale nedávno se mi stal úraz, a nemohu teď na nějakou dobu praktikovat. Pokouším se tedy vrátit ke psaní. A dneska vám povyprávím jeden z nejkrásnějších příběhů. Jak mě Petr požádal o ruku.

A tentokrát bude tento článek ještě víc speciální, protože jsem se domluvila s Petrem, aby také přispěl do článku, a napsal vám něco o našem zasnoubení:

Všechno špatné bývá k něčemu dobré. Před pěti lety jsme se potkali na autobusové zastávce v Jinonicích. Ve večerních hodinách jsme oba chodili na překvapivě nudnou přednášku. Nikča sedávala schovaná za svým tabletem u zdi auly, ale ani to ji neuchránilo před tím, abych si jí všiml. S nikým jsem se tehdy ve škole neznal. Když jsem zjistil, že oba jezdíme stejným autobusem domů, rozhodl jsem se přisednout a dát do řeči. Možná ji to tenkrát trochu vyděsilo, ale ani pro mě nebylo úplně snadné sebrat odvahu.

Negativní emoce spojují a naše první konverzace se zcela jistě točila okolo toho, jak byla daná přednáška otřesná. Naštěstí jsme nezůstali jen u toho, a když jsem se rozhodoval, kde Nikču požádám o ruku, musel jsem se opět vrátit k osudové zastávce. Věděli jste, že když projdete lesem na Cibulce, vyjdete právě v Jinonicích? Nikča to taky nevěděla, s čímž jsem na naše pětileté výročí tak trochu počítal. Nedělní procházka měla zcela jasný cíl. Možná byla trochu zima a možná jsem jednou špatně odbočil, ale když Nikča nadšeně začala vzpomínat, jak jsme se právě tady potkali, už jsem klečel na jednom koleni.

Není to zastávka hezká. Nemá wifi, přípojku pro nabíjení telefonu, nechrání před větrem a většinou si tam nemůžete ani sednout. O čistotě nemluvě. Pokud můžete, s klidem se jí vyhněte a běžte raději na metro. Pro nás dva ale zůstane nejhezčí zastávkou v celé Praze.

Přiznám se, že mě ten den v jeden moment napadlo, že by mě mohl požádat o ruku. Měli jsme totiž 5 let výročí, (1. prosince) a vyrazili jsme odpoledne do lesa na dlouhou procházku s pejskem. Prošli jsme celý ten krásný lesopark na Cibulce, ale pak jsme vyšli na silnici. 

"No, tak to mě asi nepožádá o ruku, na silnici, to by už udělal v tom krásném lese," pomyslela jsem si pro sebe.

"Dojdeme na zastávku a pojedeme domů busem," plánoval zatím Petr. Za chvíli jsem na nějakou žádost zapomněla, protože už mě to napadlo tolikrát v minulosti u různých příležitostí, že jsem si říkala, jak zase vymýšlím nějaký poplach, a hodila jsem to celé za hlavu. Šli jsme po silnici, kterou jsem vůbec neznala, neměla jsem tušení, kde jsme. Ale po nějaké chvíli jsem spatřila pod kopcem školu, kde jsme se s Petrem seznámili, FHS.

"Wow, my jsme v Jinonicích?! To jsem netušila, že nás to zavede sem!" Byla jsem naprosto zmatená tím, jak jsme se tam octli. Petr mi začal vyprávět, jak nějaký rok zpátky v létě tudy šel s kamarády a také byl překvapen, že se ten park napojuje na Jinonice. Došli jsme tedy ke škole, a já začala nostalgicky vzpomínat na nějaký rok a půl, který jsem tam strávila. Od doby, kdy jsem ze školy odešla, jsem se tam už nevrátila. Došli jsme na zastávku a já pořád něco vyprávěla o tom, jak jsem byla nervózní, když jsem poprvé šla na vejšku, možná jsem dokonce vyprávěla něco nechutného o tom, jak jsem z nervozity trpěla nevolnostmi. No a pak jsem se posadila na lavičku na zastávce a říkám Peťovi, ať si jde ke mně sednout, že tady mě přece poprvé oslovil!

A on najednou přede mnou klečel.

"Niky, já jsem si říkal, že když jsme se tady seznámili, tak že bych se tě tu taky mohl zeptat, jestli si mě vezmeš." Přesně takto ta věta zněla, zaryla se mi tak silně do paměti, že ji nikdy nezapomenu. Vždycky jsem si myslela, že mě žádost o ruku nezaskočí. Že to budu vědět. A z nějakého důvodu jsem si naprosto nespojila, že by mě mohl požádat tam, na té zastávce. Klečel přede mnou s krásným prstenem a já celou dobu opakovala: "Jéé, to je tak hezký, to je tak hezký, Peťo."

"Musíš mi ale ještě odpovědět, Niky!" 

"Jo! Jasně že jo! Promiň, já jsem to brala jako samozřejmost! :-D"

A nandal mi prstýnek na mojí ruku, která byla úplně zmrzlá a suchá tím mým atopickým ekzémem, a já se tomu musela zasmát. A pak mi tím zvláštním návalem štěstí a pocitu, jako kdybych ani nebyla ve svém těle, začaly téct slzičky. Byli jsme oba takoví úplně rozevlátí, jako kdybychom si poprvé řekli "Miluji tě". 

Cestou domů mi Péťa všechno vyprávěl. Jak sháněl prstýnek, jak to skoro nikomu neřekl, protože se bál, že to někdo prokecne. Když jsme to volali rodině, tak jsem se cítila na kameru tak trapně, protože jsem viděla, jak se oba přitrouble usmíváme, takže jsem se schovávala za Petrovo rameno. Nikdy na ten den nezapomenu, ani na těch pár dní potom, jak jsem to všem oznamovala a cítila se jako úplně jiný člověk. Je neuvěřitelné, jaký rauš z toho člověk může mít. Jsem tak šťastná, jak ta žádost o ruku proběhla. Nebyl to prstýnek zapečený v dezertu nebo ve skleničce šampaňského (díky bohu!), nebylo to někde v cizině na dovolené, bylo to naše. Jenom naše místo, které pro nás dva něco znamená. Pro jiné je to zastávka (pro někoho možná pisoár :-D), ale pro nás je to místo, kde jsme se seznámili a místo, kde jsme se zasnoubili. Snad tu zastávku nikdy nezruší.