Jaký byl můj 1. trimestr?

 

Ke konci února tohoto roku jsem s velkým překvapením zjistila, že s Petrem čekáme miminko. Ano, v tuhle chvíli ještě v domnění, že je to miminko. Jak možná víte, pokud jste četli poslední článek, snažili jsme se asi 2 roky, navštěvovali Gennet, a nic. 

Nadšení to bylo obrovské. Ale zároveň to přišlo ve chvíli, kdy jsem to čekala nejméně. Vzhledem k tomu, že jsme se dobré 4 měsíce nesnažili, a rozhodli se zaměřit na mé stěhování a novou práci, tak to bylo velké překvapení. A brzy přišla panika. "Co budu dělat? Zrovna jsem nastoupila do nové práce!" Tam jsem taky hned první den omdlívala, a pak byla asi týden doma, protože příznaky se spustily prakticky okamžitě.

A hned na to přišla ta novina, že tam ale na ultrazvuku doktor vidí miminka dvě. "No ty vole!" Ano, to byla moje hlasitá reakce. 😁 A tak se z mého poměrně bezstarostného, mladého a zábavného života s mým manželem v Praze, stal život plný nevolností, zvracení, únavy, a to sama v Liberci. 

Těch změn bylo strašně moc najednou. Nejen, že se dějí změny ve vašem těle, ale také kolem vás. Všichni moji přátelé byli daleko, můj Petr byl daleko, známé pracovní prostředí bylo minulostí, a přede mnou pochmurný Liberec (byla to dlouhá a lezavá zima) a neznámé tváře v nové práci. 

Nevím, jestli jsem občas brečela kvůli hormonům, a nebo právě kvůli těm všem změnám. Byla jsem sice se svou širší rodinou, s rodinou mého Petra,. Ta za těch víc jak 8 let mou rodinou opravdu byla, a moc mi pomáhala, ale i tak to pro mě byl hrozný šok. A z mého prvního trimestru se stalo období, kdy jsem vstávala v 6 ráno do práce, a v 16.30 autobusem domů, a šla si většinou rovnou lehnout do postele. Zdálo se to nekonečné. Díky bohu v práci mě to moc bavilo, a kolektiv tam byl moc milý. Opravdu jsem měla pocit, že jsem na správném místě, a tuto práci chci dělat. O to smutnější jsem byla, že tam nemohu být moc dlouho. A do toho mi bylo pořád špatně. 😖

Toto období se táhlo jak vařená nudle, ale najednou je tu konec dubna, a Petr se stěhuje za mnou. Konečně po delším trápení činím rozhodnutí, že dvojčátka dávají mému fyzickému stavu hodně zabrat, a i doktor mi doporučuje zůstat doma. Všechno ze mě najednou opadává. Vtipné mi přijde, jak mi absolutně nešlo na mysl, že mám ve svém břiše dva malé človíčky. I teď to někdy nechápu. Ale tím, že se to břicho o hodně zvětšilo, a najednou cítím i jejich pohyby, tak je to vše o dost reálnější. 💛

Co mi v 1. trimestru hodně pomohlo?

1. Hodně spát

2. Snažit se zaměstnat prací, když to jde

3. Velmi jednoduchá jídla, hlavně obyčejné brambory 

4. Zázvorová lízátka

5. Doplňovat železo (mám v sobě malé upíry)

6. Jíst často menší porce

Naštěstí druhý trimestr je zatím mnohem lepší, a konečně si to začínám trochu užívat. Ale o tom zase příště. ✌