tady niky

Už se mi hodně dlouho nestalo, že bych takovou dobu nepsala na blog. Nejen na blog, ale třeba i do vlastního deníku, který si poctivě píšu už přes 12 let. Neměla jsem tušení, co bych psala. A tentokrát to nebylo zaviněné nedostatkem inspirace, ale spíš totálním propadem mojí osoby. Vrátily se mi pocity, které byly nepříjemně známé. Je strašně těžké o tom psát tak, aby to dávalo trochu smysl. No a taky abyste mě neměli za úplného blázna. V posledních měsících se to velmi nenápadně vkrádalo zpátky do mě. Mluvím o tom jako o nějaké nestvůře. A upřímně to tak i svýma očima vidím. Nevím proč se to vrátilo, ale v psychologické terminologii se tomu říká relaps. Člověk si skoro 2 roky myslí, že je v pořádku. Jím pravidelně, čím dál více se odprošťuji od výčitek, které provázely každé sousto, co jsem pozřela. Připadala jsem si už i celkem konzistentně štíhlá a byla jsem drtivou většinou času spokojená. Ale jednoho dne jsem si stoupla na váhu a měla asi o 1 kilo víc.  " Pro

zdroj: pinterest.com (ilustrace od Sally Nixon) Občas jsme všichni s něčím ve svém životě nespokojeni, a to bývá to, o čem nejvíce mluvíme, protože nám to leží v žaludku a potřebuje to ven. Je to pochopitelný a já občas dokážu mluvit po telefonu s mamkou a ona mi po 20 minutách našeho rozhovoru řekne, že jsem si celou dobu jen stěžovala a že už to stačí. A v takových chvílích se za sebe trochu stydím.  Koukala jsem nedávno na jednu přednášku na TED Talks (konkrétně "Jak se stát psychicky silnou osobou?"), ve které přednášející stručně popisovala svůj životní příběh (velmi tragický, musím podotknout) a co si uvědomila, že musí udělat, aby se ve svém životě pohnula dál. Jsou to věci, které v podstatě slyšíme skoro denně na každém kroku. Přestat porovnávat náš život s životem ostatním, závidět a litovat sebe a svůj život. Propadáme se tím do stavu, který ubližuje jen nám a brání v rozvoji. Haha, to se snadno řekne, ale hůř se to v životě praktikuje.  Já u