tady niky

Nedávno jsem psala článek o ženách. No, nebyl to klasický článek, protože to bylo spíš taková poetická věc, zamyšlení nad ženami. Chtěla bych to ale trochu přetransformovat do dnešní doby a zaměřit se na novodobé ženské vzory, z mého pohledu samozřejmě, o tom celý můj blog je. Věci a různá témata z MÉHO pohledu. A proč o tom píšu? Samozřejmě, že můj článek bude mít nějaký hlubší smysl nebo záměr. Jak je v novodobé planetě zemské profláknuto a často propíráno, jsou nám, především ženám, podstrkovány vzory, které se začaly před jistou dobou považovat za špatné. Ano, mám tím na mysli přespříliš vyhublé modelky, herečky, zpěvačky, některá povolání rovnající se slovem feťačky, smím-li to takhle podat. Nebo z feministického pohledu ženy, které nedbají na vlastní svobodu, věří a jsou vychovány v přesvědčení, že celý jejich příští život a počínání bude záviset na muži. Nejsem tak úplně feministka, ale jsem si vědoma toho, že můžu kdykoli zvednout svoje dvě půlky a odejít z náruče svého muž

 Další záliba, ze které časem vyrostla taková malá vášeň. Moje maminka je kuchařka, takže sem se odmalička pohybovala v blízkosti surovin a přípravy jídel, ze které sem byla vždycky nadšená. Jako malá jsem milovala jídlo a nedokázala sem si představit jakoukoli šťastnou událost v životě, která by se neměla oslavit jídlem, jak se správně sluší a patří. No jo, ale pak se člověk cpe jak nezavřený a když se do toho přestane správně pohybovat, tak skončí s nějakou tou nadváhou, to je jasné. Já sem takhle dopadla přibližně v 15 letech, kdy se to táhlo do mých 17 let, pak jsem zhubla zase až moc a přivodila si pro změnu zdravotní potíže s podváhou. Takový skok sem udělala. Teď můžu víceménně s klidem říct, ve svých skoro 20 letech, že jsme se s jídlem zase pomalu usmířili. Naučila jsem se najít svůj střed, ani moc ani příliš málo, relativně zdravě a střídmě, ale dokázat si dopřát i pěknou ňamku, když si o to tělo samo řekne. A jsme zase kamarádi. Objevila sem velkou zálibu ve vaření a

 Kráčí krokem ladným, avšak takovým nenuceným. Neuvědomuje si vítr ve svých vlasech ani krásu jich samotných. Nemusí si přikrášlovat tvář kosmetikou. Maximálně si dá na rty růž a namaže se voňavým přírodním krémem. Oblékne si to, v čem se cítí nejpohodlněji a nejpříjemněji. Vypadá jak éterická bytost. Pohybuje se jako tanečnice. Oči jí září jako v listí v září. Kůže hebká jako smetanová závěj sněhu, myslíš, že je nepřístupná, ale když se příblížíš, tak v očích spatříš něhu. Tak žádaná, že se nikdo neodhodlá k ní jen příbližit, mají strach, že je její slunce spálí. Jen ti nejodvážnější si myslí, že jsou hodni její lásky. Ale ona své paprsky dá jen tomu jedinému. Ten si potom do života pustí světlo. A pozná zázrak. Jak ale hřeje, tak umí i spalovat. Je to osudová žena. Na hudbu se vlní jako struna od kytary, kterou se zaujetím pozoruje. Nechává se unést těmi vibracemi, vždy vypadala tak silně, ale při melodii tak zranitelná. Její tělo je najednou tak paralyzované a jemné. Vypa

První semestr za mnou, druhý přede mnou. Udělala sem si teď malé prázdniny a byla v Liberci, pak to byly Paseky nad Jizerou, což bylo místo, kde bylo tolik sněhu.. Tolik sem ho ještě pohromadě neviděla. A nakonec sem byla opět doma v Táboře, kde sem byla na výstavě Žižky. Teď už je to zase Praha a já se snažím vyhrabat z lenivění a nabrat sílu a optimismus zpět do práce a snažení. Motivační články mě strašně rozčilují, ale můj mozek je teď také jeden velký motivační článek, který si čtu pořád dokola a snažím se tím trochu nažhavit (aneb trochu života do toho umírání). Včera jsem konečně viděla film "Les Misérables" a jsem z toho muzikálu nadšená. Celou dobu sem se v té po brady brodící se bídě držela, ale na konci filmu mi pár slziček ukáplo. Je to vážně výborný muzikál se skvělými písničkami. Ale teď stop vykecávání se a hurá k poslednímu dílu tohoto miniseriálu. Na úplný závěr sem si nechala opět srdcovou klasiku milovnic Audrey Hepburn a film s Dustinem Hoffmannem a Mi

Nikola Pincová (singulár ) = skoro 20letá slečna, nemá moc ráda svoje příjmení, protože jí připomíná jejího otce, na druhou stranu má ráda svoje příjmení, protože jí připomíná jejího zrzavého dědečka. Má ráda puntíky, sukně a šaty.Je vášnivý posluchač hudby. Má ráda svoje vlasy kratší . Nemohla by žít bez věčné lásky. Miluje černý čaj s velkou dávkou citronu. Její oblíbená barva je červená, růžová, šedá a černá. Má vlastně ráda všechny barvy kromě oranžové. Má ráda jedinou oranžovou věc, a to jsou pomeranče. Má občas nízké sebevědomí, ale jsou momenty, kdy to nahradí neuvěřitelným optimismem, celý svět pro ni občas září a je neskutečně akční a musí pořád vymýšlet nové věci. Občas nemůže spát celou noc, a tak jí stráví tím, že toho neskutečně moc napíše, a pak má z toho radost. Má ráda kari rýži a rajčata a papriky. Poslední dobou má obsesi na vyrábění obložených talířů. Dříve hodně ráda pila víno, ale teď nemůže, protože měla před několika měsíci zánět ledvin a alkohol jí nedělá

Odjíždím na 3 dny do neznámého a anti-internetového prostředí. Ještě rychle tu smolím článek, abych měla něco připraveného na blog. Jak má člověk volný čas, dělá to, co má nejradši. Já prostě budu psát, dokud mi jednou ruce neupadnou. :-D Předposlední část mého miniseriálu, kde vám doporučuji staré filmy, bych chtěla věnovat dvěma americkým klasikám. První z nich je "Singing in the rain", u nás známé jako "Zpívání v dešti", a druhý film s ikonou 50. a 60.let Marilyn Monroe, a to "Někdo to rád horké". Poslední díl seriálu o starých filmech věnuji filmu "Prázdniny v Římě" , kde opět hraje roztomilá Audrey Hepburn, a celé to zakončí film "John a Mary" z 60.let, kde si zahrál mou osobou velice oblíbený Dustin Hoffmann a herečka Mia Farrow. Na tento článek se můžete těšit v průběhu příštího týdne. Singing in the rain zdroj: http://macsystems.com/ Film "Zpívání v dešti" není tak úplně o zpívání v dešti. Ale rozhodně se