tady niky

Další recept, který si dělám poměrně často, je červená čočka na kari. Přivedla mě k němu babička, když jsem u ní byla jednou na obědě. Jeho příprava je rychlá, protože červená čočka narozdíl od té zelené nepotřebuje namáčet a vaří se maximálně 15 minut. Navíc podle mě chutná i mnohem líp než ta zelená. K čočce si můžete přidat například volské oko nebo třeba cizrnové kuličky, ale klidně si to můžete dát i s plátkem masa, pokud máte chuť. Já ji mám nejradši s vajíčkem a čerstvou zeleninou a hlavně hodně kari! Co budete potřebovat? (na 2 porce) -200 gramů červené čočky (loupané) -cca 100-150 ml rajského protlaku -2 stroužky česneku -1 cibule -kari koření (já vždycky posypu celou plochu čočky na pánvi) -olivový olej -sůl -pepř -vejce na volská oka (nebo zvolte jakou přílohu chcete sami) - doporučuji na posypání nakonec jarní cibulku Postup: Nejdříve si uvařte čočku podle návodu na obalu, což znamená nejdříve propláchnout ve studené vodě, a pak vařit maximálně 15 minut.

Po více jak týdnu se ozývám, ale nějak jsem dřív nebyla schopna vyprodukovat něco kloudného na blog, a to z několika prostých důvodů. Za prvé hodně školy. Za druhé hodně práce. Za třetí velká únava a málo spánku. Navíc jsem absolutně nenacházela v posledních dnech chuť a inspiraci do psaní a říkala jsem si, že by nebylo zdravé se do toho nutit a pak vytvořit něco, co by bylo vypocené. Proto až teď a s lehkou chutí píšu tento článek, tentokrát o filmech, které jsem za poslední dobu viděla. Bylo jich tedy víc, například ještě Logan nebo Masaryk, kterého maximálně doporučuji. Chtěla bych se ale podívat na zoubek těmto dvěma. 1. T2 Trainspotting Říkala jsem si, že je mojí naprostou povinností zmínit tento film, alespoň krátce na mém blogu. Trainspotting z 90.let pro mě byl vrcholným zážitkem mé puberty, ukázal mi svět trochu alternativních filmů a stylu natáčení. Samozřejmě taky svět drog z drsného skotského prostředí punku a fanatických fotbalových fanoušků. Prostě klasick

Od dob minulých jsem se určitě naučila být o hodně klidnější člověk. Dřív jsem řešila naprosto všechno, bála se toho, co může být, jaký bude následek toho nebo onoho a dokázala jsem se vydeptat do stavu, kdy jsem byla naprosto paralyzována úzkostí a strachem. To se určitě v mém životě zlepšilo. Ale určitě to nezmizelo.  Píšu tenhle článek, protože zrovna nedávno jsem se sama přivedla do vyhroceného stavu, kdy jsem byla najednou zasažena ve svém životě tolika neznámými a proměnnými, že jsem začala panikařit. Jsem totiž člověk, který má ve svém životě rád jistoty a stabilitu. Možná to někomu z Vás připadá nudné, ale já jsem tak šťastná a rozhodně mi to přináší mír do duše. Mluvím o tom, protože si myslím, že nejsem jediná, kdo občas zažívá pocity neurčitosti, určitě vás někdy za život přivedl mozek nebo srdce k myšlenkám: ,,Co dělám se svým životem? Ubírám se vůbec správným směrem? Kam tohle vede? Je to správné pro mě?" Dlouze jsem nad tím přemítala a došla jsem k několika

V posledním měsíci jsem se zase hodně rozečetla. Zkouškové jsem úspěšně zvládla, takže už nebylo nutné číst poznámky ze školy, ale vrhla jsem se na něco, při čem jsem po půl hodině nedostávala hned migrénu. :-) 1. Vlčí ostrov Na začátku února jsem objevila knížku s názvem ,,Vlčí ostrov" od norské autorky Lajly Rolstadové a líbilo se mi na ní, že jsem o ní nic moc neslyšela, jen mě zaujal obal, pak ještě víc popisek na internetu, tak jsem ulovila v Neoluxoru v Palladiu poslední kus a pustila se do čtení. Jelikož jsem od toho neměla žádná očekávání, tak mi ta knížka dělala jen radost. Jde o autobiografii autorky, která se celý svůj život potýká s klinickou depresí. Lékař jí tvrdí, že bez léků nedokáže žít normálníě a že potřebuje rutinní život, aby vše psychicky zvládala. A Lajla udělá přesný opak. Odjíždí do Kanady, kde asi půl roku pracuje jako správcová chaty, pak se vrací zpět do Norska, kde si vydělá nějaké peníze, aby se mohla znovu vrátit a tentokrát projet i cel