tady niky

Každou vteřinu, můj svět se mění. Mám studenou peřinu, a teď se střídá dění. Stojím mezi stovkou lidí, co po mých očích se pídí. Jen já svou tvář nevidím, stopy po sobě uklidím. Teď hudba nahlas křičí! A ve mně je pocit štěstí. To ticho, co se mi tak příčí, zaplnil řev cizích bolestí. Ale vždycky skončím před tebou. Neznám tě, nevím jestli jsem tvoje. Nevím, zda vzít tě do mého světa s sebou. ----- Nikola Pincová

pinterest.com Jen na chvíli se topit,  potichu v mém tichém světě.  Nebudou se na mě zlobit,  když nebude tečka v mé poslední větě?  Jen chvíli tichem omámená,  vzácně chvílí ustálená.  Náhle zvedám se a voda mě tlačí ven,  i když ještě nechci začít den.  A zvuky se vrací. Nikola

Nemám už žádná slova, schoval si je přede mnou. Slyším je však zas a znova, tak běžím za ozvěnou. Nebojím se těch divných světel, beru na ně dobrý zřetel. Až osvítí mi rudě tvář, budiž to má svatozář. ---- Zalézá mi pod kůži, stává se teď krví. Vrátí mi to, co mi dluží, ukáže co umí. Teď už se nemáš čeho bát, teď jsi schopna letu. Vem si svou bolest zpět, tu co nabídla si světu.

Jsem bolest v tvojí malbě, jsem poslední kulkou v palbě. Pěnou na tvé kávě, solí v čerstvé ráně. Bez čeho nemůžeš být, co chceš ze sebe mermomocí smýt. Jsme lidé více tváří, jiní v březnu, jiní v září. Oprášíš můj starý obličej?

Jestli někoho z vás zajímají krátké povídky, které píšu, tak od teď budete mít možnost přečíst si nějaké vybrané zde, na mém blogu. Jako první jsem si vybrala povídku "Psaní", kterou jsem napsala poměrně nedávno a zajímala by mě k tomu i nějaká zpětná vazba. Co si myslíte o vztahu a povahách lidí, kteří v příběhu figurují a jak by jste vy situaci zakončili. Budu moc ráda za vaše komentáře tady na blogu nebo klidně na facebookové stránce. "Nemusíš se ničeho bát, nemusíš v sobě dusit zlost na mě. Ženy odcházejí a přicházejí. Stejně tak já. A i když se teď cítíš, že jsi do mě zamilován, protože ti bije srdce rychleji, když jsem s tebou, tak to pomine, stejně jako bouřka. Spojuje nás jen určitý časový úsek. Rozhodli jsme se, že budeme spolu na stejném místě ve stejnou dobu, na nějaký čas. Všichni chceme nějaké jistoty, ale ty ti nemůžu dát, stejně jako ty je nemůžeš dát mně. Přesto, že se začínáš na mě zlobit a vyplňuješ vzduch dusivým mlčením, tak jednou budeš vzpom...

Jednou v noci potkal jsem v lese vílu, měla bosé nohy a vlasy jako slámu. Zastavila se u keře s jahodami, jednu dala do úst, pak svůj plachý pohled věnovala mi, já v tu chvíli v muže musel vyrůst. Utekla jak plachá laň, když upřel já své oči naň. Celý život v listu z lesa měla, viděla ho, když své oči otevřela. Vzala mi dech, když se vrátila, řekla:,,Nezapomeň dýchat." Utrhla list ze stromu, v němž já spatřil svůj život, jak vzdaluji se domovu, jak běžím v lese bez bot.

Rozhodla jsem se ještě pro další nový seriál, který by tady mohl být už pořád. Mnozí z vás jistě ví, že odmalička skládám básně a píšu příběhy. Teď jsem delší dobu nepsala, nějak mě nic nenapadalo, ta inspirace mě prostě nechtěla zatahat za pačesy a posadit mě ke kusu papíru a tužce, abych si něco zapsala. Ale občas to po nějaké době člověka trkne. Tak jsem se na to hned vrhla a za 10 minut z toho vyšla mrazivá báseň, za kterou se i skrývá příběh. To, co se mi líbí na básních, je právě ten formát. Jsou poměrně krátké, ale vypráví příběh, který si může každý vyložit trochu jinak. V básni nejsou zdlouhavé popisy, ale jen určité dojmy, několik slov, které vdechnou život nějakým pocitům. A proto je miluji. Dnes vám ukážu báseň trochu děsivou, ale zároveň milostnou a plnou síly a vášnivých pocitů. Nahlídla jsem ti do hlavy, tvá vize byla tak jasná, chtěl si mi dodat odvahy, abych jen pro tebe byla krásná. Chtěl si, abych milovala každý tvůj záhyb, vidět mě žebrat o d...