tady niky

Ten, kdo mě sleduje na instagramu možná zaznamenal, že jsem přidala nějaké fotky z Maďarska. A nebyla to žádná mystifikace, opravdu jsem tam asi týden byla! Vydala jsem se tam společně s Petrem a jeho rodiči a ráda bych vám povyprávěla, co vše jsme v Maďarsku viděli, jaké výlety jsme podnikli, společně s pěknými fotografiemi. Do Maďarska jsme vyrazili z Liberce v sobotu asi v 7 ráno a cesta nám zabrala skoro 10 hodin, do toho počítám i přestávky, ale obyčejně by ta cesta měla trvat něco málo přes 7 hodin (my jsme se prostě jen déle zdrželi na oběd, a pak při čekání na slovenskou známku). V čase oběda jsme projížděli Moravou, konkrétně městečkem Mikulov, který je prostě krásný a mně se tam moc líbí, takže tam jsme se zdrželi trochu dýl na oběd v restauraci Sojka a spol., která je v horním patře budovy, vespod mají prodejnu s ekologickými a bio produkty, drogerií, kosmetikou a dobrůtkami, takže já jsem se tam cítila velmi dobře. :-D V městečku Siófok jsme byli tedy někdy...

Tuhle věc možná spousta lidí zná a možná taky spousta lidí nezná. Proč bychom se jinak totiž tak trápili, plácali se životem s tím neodbytným pocitem, že nic nemá smysl. To se takhle zničehonic nad člověkem stáhnou mračna, všechno je tmavě modré a on se cítí jak zmoklá slepice.  Zmiňovala jsem už asi tak milionkrát, že jsem hodně citlivý člověk. Do určité míry jsem vždy spíš flegmatik, ale pak se najednou stáhnou ta mračna i nade mnou a jsem nejdřív v nenáladě, pak smutná, to následují nepříjemné stavy a končí to velmi jedovatými poznámkami a šířením negativismu všude kolem.  Nedávno se mi přesně tenhle průběh stal a já ke konci cítila, jak ten jed už prskám všude kolem sebe, lidi kolem mě se se mnou už ani nechtěli bavit, protože jsem je tím jen trápila. A nejen je, topila jsem v tom jedu hlavně sebe, a za to jsem se na sebe taky zlobila. Tomu se říká druhá dimenze negativismu. Můj pracovní název: Negativismus na druhou. Nemůžu říct, že bych sympatizovala se sl...

Konečně jsem někoho dokopala k tomu, abychom se jeli podívat do Českého Krumlova! Naposled jsem tam byla před třemi lety a je to moje oblíbené město v Čechách. Vždycky je moc hezké potulovat se v uličkách a vždycky objevit nějaké nové cestičky. My jsme s Petrem velmi chytře spojili výlet do Českého Krumlova s návštěvou mojí rodiny. Minulý víkend jsme vyrazili na chatu do Soběslavi, cestou ještě vyzvedli moji ségru a jelo se. Vždycky přijíždíme na víkendy domů později večer v pátek, a proto se už nic významného ten večer nedělo, dali jsme si dobrou večeři, povídali si a šlo se celkem brzy spát. No a v sobotu jsme ráno s Petrem moc neotáleli (rozuměje nemohla jsem se ani namalovat nebo si něco udělat s vlasy), sedli do auta a nabrali směr Český Krumlov. Nabrali jsme správný směr, ale tedy oklikou, protože jsme v momentu nepozornosti špatně zahnuli a cestu si prodloužili asi o 10 minut, ale nikdo není dokonalý, že ne??! Každopádně kolem 11 hodiny jsme už byli v Krumlově, zaparkova...

Naprosto nenápadně a úplnou náhodou se mi z života pomalu vykradla inspirace, múza, nápad, říkejte tomu jak chcete. Nevěděla jsem o čem psát a když už mě něco napadlo, tak po pár odstavcích jakoby nápad najednou vybledl, nepřipadal mi už ničím zajímavý. Čím víc jsem chtěla něco napsat, tím víc se mi to vzdalovalo.  Rozhodla jsem se, že zkusím pro změnu něco jiného, třeba malovat. I když mě to moc bavilo a pořád ještě baví, kreslit různé vtipné výjevy mého života, většinou s tématikou chipsů, cítím, že to není ono. Není to stoprocentní odraz mě samotné. A já už takový pocit zažila, a to právě se psaním. Neustále vedu vnitřní monology ve své hlavě, kdyby se měly přenést na strany knih, bylo by jich přes milión. Ale nějak mi poslední dobou nebylo přáno nebo jsem to byla já sama, která nebyla schopna odrazit myšlenku na papír? Strašně mě to vyděsilo, když jsem přibližně půl roku nepřišla s ničím kloudným, s projektem, který mi dělal radost a dával mi nějaký smysl. Loni jsem se zam...

Odmalička mám problém s tím, že jsem děsně stydlivá. Bála jsem se ptát kolemjdoucích kolik je hodin, když jsem si do večera hrála na hřišti. Nebo objednat si langoš v okýnku s rychlým občerstvením, to byl můj osobní Everest. Dneska už se sice nebojím objednat si langoš (i když v nějakých podnicích by se člověk skoro bát měl) a na hlídání času mám mobil, ale stejně v mém životě existuje spousta bariér, které vznikly kvůli mé stydlivosti a strachem jít s vlastní kůží na trh. Moje rodina dobře ví, že jsem hodně stydlivý člověk, ale kdybyste tohle tvrdili někomu, koho znám z posledních 5 let, tak by asi nevěřícně kroutil hlavou. Dneska už to na mně nikdo moc nepozná, pokud se tedy nepoznáme hodně dobře. Ale do dneška pořád cítím strach, když mám třeba s někým telefonovat, mám mít s někým schůzku a nebo jít na pohovor? To mám osypky několik dní dopředu! Nerada mluvím veřejně a občas se stydím i před svými přáteli být plně sama sebou. Nepíšu sem dnes proto, abych vám řekla odkud to ...

pinterest.com Jen na chvíli se topit,  potichu v mém tichém světě.  Nebudou se na mě zlobit,  když nebude tečka v mé poslední větě?  Jen chvíli tichem omámená,  vzácně chvílí ustálená.  Náhle zvedám se a voda mě tlačí ven,  i když ještě nechci začít den.  A zvuky se vrací. Nikola

zdroj: pinterest.com Stálo mě to přibližně dva týdny, kompletní vyprázdnění mojí nástěnky, nákup celé krabice fixů různých odstínů a tloušťky, sto pokreslených papírů, znehodnocení kůže na levém ukazováčku a 20 sekund přemýšlení, jak vám to předat. Ale je to tady. Nemůžu říct, že jsem pociťovala nějakou krizi, to vůbec. Měla jsem pro svůj útlum v psaní dost dobrou výmluvu, a to práci a školu. A já to tak dělám často, že dlouho nic netvořím, a po delší době najednou vybublám jak vroucí kotlík explozivního lektvaru. Dneska bych vám chtěla oznámit, k čemu jsem dospěla a celou tuto úvahu nastartovala večerní rozprava s mojí dobrou kamarádkou, která je jen tak mimochodem éterická víla pomlčka malířka. Přišla jsem totiž na to, co je to kreativní svoboda. Co to skutečně je. Víte, problém je, že jsem to vždycky chápala špatně. Říkala jsem si, že můžu psát naprosto o čemkoli, můžu si vymýšlet naprosto utopické světy plné pejsků, kteří šťastně občůrávají rohy ulic, mají věnce z buřt...