tady niky

Naše každoroční tradice byla dodržena i tento rok, a my opět vyrazili na podzim na Moravu. Tentokrát do Mutěnic. Krásně jsme využili prodlouženého víkendu, takže od 17. do 19. listopadu jsme se mohli nevázaně (p)opíjet a přejídat.  V pátek ráno jsme vyrazili ve velkém stylu, a to rovnou malým autobusem! Na oběd jsme se stavili v Hodoníně, kde jsme se najedli v restauraci La Rivolta. Jídlo skvělé, obsluha slabší. Já si dala můj oblíbený grilovaný hermelín se salátem a česnekovou bagetou. Odpoledne jsme dorazili k našemu penzionu, odložili věci a šli na průzkum okolí. Musím podotknout, že tento rok byla naše výprava o 18 členech. Na 7 večer jsme měli zamluvenou studenou večeři a degustaci vína ve sklípku u Zimolků. Studená večeře zahrnovala řízečky, sýr, šunku a slaninu, chleba, ale hlavně škvarkovou pomazánku. Já vůbec nečekala, že by mi něco takového mohlo chutnat, ale ukázalo se, že jsem si připravila do žaludku dobrý základ. Čekala nás totiž ochutnávka 21 vzorků ...

Vždycky jsem milovala oblečení. V pubertě jsem byla pyšná na svoji sbírku triček s vtipnými potisky a chtěla jsem jich mít hodně. Čím jsem byla starší, tím jsem víc toužila po hezkých kouscích (alespoň mně připadaly hezké), a co je důležité, zvedala jsem si novým oblečením sebevědomí. Když se mi líbil nějaký kluk, tak jsem si nakoupila hezké věci, aby si mě všiml, aby viděl, že mám na sobě něco hezkého. V pozdějších letech, a tím už se blížíme do nedávné minulosti, jsem si koupila nový kousek vždy, když jsem před sebou měla nějakou akci, divadlo, rande, dovolenou, nebo když jsem měla špatnou náladu a nákup oblečení měla být náplast na bolístku. Upřímně se za to dnes už docela stydím, nejenom kvůli tomu, že je to nezdravý materialistický vztah, ale hlavně protože jsem si nedokázala říct ne. Ale před cca 4 měsíci jsem to začala už řešit. Vadilo mi, že stojím každý den před plnou skříní a mám pocit, že na sebe nemám nic hezkého a že potřebuju další. Samozřejmě jsem už v ...

Po delší době jsem si pro Vás nachystala zase nějaký můj oblíbený recept, i když receptů, jako je tento, koluje po internetu obrovské množství. Všichni se zbláznili do veganské raw stravy a já bych upřímně ani jedno nezvládla striktně dodržovat. Dokážu být bez masa, ale bez sýrů nebo čokolády to psychicky nezvládnu! Ráda ale zkouším zdravé recepty a mám moc ráda netradiční chutě, moje chuťové buňky si to prostě žádají.  Už dlouho jsem chtěla vyzkoušet nějaké recepty od Deliciously Ella (pokud neznáte, tak je to britská veganská kuchařka a taky bussinesswoman, patří jí několik restaurací v Londýně a vybudovala za poslední 4 roky skvělou značku), protože vlastním všechny její kuchařky. Nejvíc mě zaujaly její sladké recepty, protože jsem velký milovník sladkého. Ale chtěla jsem začít něčím jednoduchým a z dostupných surovin, a proto kuličky z datlí, kakaa a mandlí byly skvělým začátkem. Recept jsem si maličko upravila, jak už to dělávám, a proto s čistým srdcem vám zde dnes p...

Všichni v sobě neustále řešíme nějaké problémy. Problémy různé povahy, které se sebou zdánlivě nemají nic společného. Ale přece jen mají, a to rovnou dvě věci. Tebe a jednu příčinu, ze které pramení všechny ty starosti a problémy. Jedním z těch mých je neustálá potřeba být lepší. Na tom by nebylo zas tak moc divného, lidé se neustále chtějí zdokonalovat. Avšak všechno má svoje hranice. Já se odmalička chci každému zalíbit, chci aby mě všichni měli rádi,  a pokud jim úplně nesednu, tak si to beru velmi osobně. Je to tím, že jsem moc upovídaná, není jim milá moje tvář? U sympatií ale má potřeba dokonalosti nekončí. Chci mít všechno zorganizované, chci mít krásně doma uklizeno, jsem velmi neklidná, pokud mi pár dní na křesle leží jen tak džíny. Chci zvládat mít každý den navařeno dobré jídlo, péct koláče.. Potřebuju mít dobré výsledky ve škole, chci mít ve všech vztazích klid. Chci dělat dobře svoji práci. Všechno chci dělat skvěle a nemít pocit, že dělám málo. Když mi někdo ...

zdroj: dejvickedivadlo.cz ,,Život? Život!“ Moje hodná sestřička mě pozvala do Dejvického divadla na představení s názvem Brian. Vůbec jsem netušila, o čem to bude, nic jsem si k tomu dopředu nečetla, ale očekávání jsem přesto měla vysoká, protože od Dejvického divadla nic míň čekat nemůžete.  Jak jsem se brzy dozvěděla, hra Brian byla náhledem do formování skupiny Rolling Stones, jejich začátků, kdy s kapelou vystupoval Brian Jones, dokonce byl jejich zakladatelem a frontmanem, což jsem předtím nevěděla. A po něm se tato hra jmenuje. Co je na Brianovi tak zajímavého? Dočetla jsem se o něm, že po pár letech působení v kapele postupně ztrácel vliv a respekt, především kvůli drogám. V představení je to naznačeno naprosto dokonale, a to pomocí zvířátek, která Brian jako jediný vidí a komunikuje s nimi. Králíček, Osel a Medvídek, v podání Pavla Šimčíka, Hynka Čermáka a Davida Novotného, je silný zážitek, protože umí krásně spojit humorné prvky s hořkým uvědoměním toho,...

V notesu mám docela dost nápadů na články, které bych tu chtěla vydat, ale vždycky si řeknu: "Jsem dost kvalifikovaná na to, abych o tomhle psala? Budu mít vůbec co říct?" Ale víte co, kašlu na to! Dnes jsem se vám rozhodla předat mé pocity ze cvičení jógy. Cvičím ji už asi 3 roky, poslední rok pravidelně skoro každý den mého života. Jsou věci, které vám začne dávat velmi brzy, a pak jsou věci, které vám přinese až s dávkou trpělivosti. Musím věci ale uvést na úplně pravou míru a přiznat, že jsem nikdy nebyla sportovní přeborník. I když jsem měla aktivní dětství, 4 roky chodila do sportovní třídy, dělala atletiku, dětství strávila ve skautu. Byla jsem vždycky jedna z těch podprůměrných, tedy až na vytrvalostní běh, tam jsem vyhrávala stříbrné medaile. To o mně něco vypovídá. Nejsem žádný velký atlet, ale jsem velmi trpělivý člověk. A proto jóga byla to nejlepší. Samozřejmě, že na začátku jsem na to šla trochu blbě, a teď mluvím o nastavení mysli. Snažila jsem ...

,No to se s výletem na Kokořín nedá srovnávat“, říká slavná hláška z divadelní hry Cimrmanova divadla. A proto jsme se s Petrem ve čtvrtek vydali právě tam. Ne na hrad, ale do CHKO Kokořínsko. Vyrazili jsme dopoledne a dojeli z Prahy za necelou hodinku do obce Mšeno, kde pes nechcípnul, protože pejsky se to tam jen hemžilo! A z toho jsem měla samozřejmě obrovskou radost. Než jsme vyrazili na náš okruh, tak jsme se zastavili na oběd v resturaci U Pokliček, která měla dobré hodnocení na internetu, a proto jsme se rozhodli zkusit štěstí. Zjistili jsme, že restaurace je pravděpodobně hojně navštěvována cyklisty, vzhledem k výzdobě stěn a převážné části návštěvníků restaurace. „Hele Petře, já si skoro připadám blbě, že na sobě nemám oblečení na kolo,“ pravila jsem svému milému. Uvnitř to ale vypadalo příjemně a rozhodli jsme se, že zůstaneme. Jestli vás zajímají ceny, tak ty byly lidové. V nabídce byly malé burgery za 60 korun, saláty, polévka, bramborové placky a lívance. ...