tady niky

Nejsem si jistá, co se přesně děje, ale vnitřně cítím, že tento rok je pro mě hodně zlomový. Týká se to především mého poznání sebe sama. Doposud jsem vnímala tento rok spíš negativně, ale když se nad tím zamyslím opravdu pečlivě, je to vlastně úplně naopak. Ono je to vlastně logický. Prožívám události, jejichž bezprostřední zážitky a pocity z nich pramenící mohou být nepříjemné, vnímám je v tu chvíli negativně. Ale když se na tyto situace podívám s odstupem, uvědomuji si, že přesně tyto věci mě nějakým způsobem učí a formují, jako osobnost. Občas mě nutí nastavit si zrcadlo a já si nikdy nebyla víc vědoma sama sebe, což je také dost děsivá zkušenost, přiznejme si to všichni. Abych se nepohybovala jen na obecné a spíše abstraktní úrovni, tak se vám pokusím přiblížit, co mám na mysli. Prožívám si situace, které jsou hodně mimo mou komfortní zónu. Myslela jsem si, že změna zaměstnání bude to nejděsivější, ale nakonec to není ani zdaleka pravda. Byla jsem tam přijata nakonec ...

Jak už mohla asi většina lidí v mém okolí zaregistrovat, ostříhala jsem si vlasy. Naposledy jsem je měla takhle krátké, když mi bylo 16, předtím ještě ve svých 11 letech. Z nějakého důvodu se k tomu po nějakých letech vracím. Vlasy si udržuji kratší cca posledních 13 let, protože na sobě nesnáším dlouhé vlasy, nerada se o ně starám. Každopádně jsem si myslela, že takhle nakrátko už se neostříhám nikdy, že jsem si tím prošla už dvakrát a vždycky jsem to nakonec nějak oplakávala a považovala jsem to za hloupý nápad. Ale tentokrát to tak vůbec není. Mám pocit, že pro tuhle moji změnu nemohlo být lepší načasování. Mám pocit, že jsem si prošla v osobním životě velkými změnami a nějak se to odrazilo i na tom ostříhání vlasů, i když paradoxně jít ke kadeřnici byl velmi impulzivní nápad, který jsem uskutečnila pár hodin po tom, co mě to napadlo. Ale takhle já často funguji.  Mám pocit, že jsem do tohoto účesu konečně nějak dozrála, teprve teď se v něm cítím opravdu sama sebou,...

Miluju banánový chleba, u nás doma už je z něj stálice a ráda ho peču i když jdeme někam na návštěvu za kamarády. Ovšem tohle není ten chleba. Chtěla jsem vyzkoušet obměnu, kde nebudou vajíčka a bílá mouka, ne proto, že bych byla bezlepkář nebo chtěla hubnout, ale prostě protože mě zajímalo, jak bude chutnat jiná verze. A byla jsem z ní nadšená. Doporučuju na plátek chleba lžíci vanilkového jogurtu, lesní ovoce a zalít javorovým sirupem! Ingredience : 300 g ovesných vloček 5 přezrálých banánů  150 g rozinek či brusinek 350 g jablečného pyré 6 lžic javorového sirupu 2 lžíce kokosového oleje 2 lžičky skořice  1 lžička vanilkové esence Postup : Předehřejeme si troubu na 180°C (horkovzdušnou). Nejdříve oloupeme banány a rozmačkáme vidličkou na kaši. Tu si vylijeme do velké mísy  kde později budeme míchat všechny ingredience dohromady.  Ovesné vločky rozmixujeme v kuchyňském robotu na mouku. Kokosový olej roztavíme, aby byl tekutý a všechn...

Píšu to s vykřičníkem, protože to pro mě byl tak emotivní výlet. Spamovala jsem s tím na instagramu, ale není to žádná póza, má radost z výletu byla velmi upřímná. Když jsem byla malá, tak jsme si nemohli moc dovolit někam jezdit na dovolené a na výlety, a proto jsem se na konci minulého roku rozhodla, že bych ráda méně utrácela za různé serepetičky, které zas tolik nepotřebuji a našetřila si na nějakou cestu do zahraničí. Méně krámů, více zážitků! A povedlo se, na moje narozeniny jsem si nadělila prodloužený víkend v Londýně! Vyrazili jsme s Petrem ve čtvrtek navečer a přiletěli do Londýna kolem 19 hodiny. Kupodivu jsme se v metru zorientovali celkem rychle, ale to hlavně díky aplikaci pro Londýnské metro, kterou si Petr prozíravě stáhnul do mobilu. Z Liverpool Street jsme se tedy dostali na Kensal Green, odkud jsme ještě asi 10 minut šli pěšky k našemu ubytování na Lushington Road. Po ubytování se v modrém domě se zabláceným Jeepem na příjezdové cestě, jsme byli do...

obraz Paula Gauguina z pinterest.com Lidé se celý svůj život nějak mění a pokud vám někdo řekne větu: "Ty ses tak změnila.." a myslí to v negativním slova smyslu, tak to vlastně nechápu (pokud tím nemyslí "ty ses změnil, dřív si nevraždil koťátka"). Myslím to tak, že lidé se neustále nějak vyvíjejí ve svém životě a je to vlastně dobrá věc. Učíme se ze svých chyb, nebo také ne, každopádně naše zkušenosti a prožitky nás nějak formují do naší současné podoby, která se u nás ale také dlouho neohřeje. Zase se časem naučíme něco nového a něco to v nás změní. Občas si tak nějak rozebírám sama sebe. Je asi pravda, že se v sobě někdy rýpu až moc, ale je to vlastnost, kterou jsem v sobě měla odjakživa, hodně nad svým světem přemýšlím. A vlastně mě nedávné uvědomění dost překvapilo. Vůbec jsem si neuvědomila, jak moc jsem se změnila například oproti loňskému roku. A já se ptám, co se v mém životě odehrálo, že jsem se tak zásadně změnila? Jak se člověk mění? Co spus...

Zjistila jsem, že to, jak se stravujeme, je velmi intimní záležitost každého z nás. Přesto má spousta lidí pocit, že může druhým mluvit do toho, co jíst. Je to stejně absurdní, jako kdybychom někomu říkali, co má nosit za oblečení a jak si má ostříhat vlasy. Napadlo někoho z těch lidí, že třeba je ten člověk se sebou spokojen? I když to nezapadá do standardu tomu člověku, co na to poukazuje, jako kdyby to byla nějaká chyba? Od Nového roku jsem přestala jíst maso. Nejdřív jsem chtěla maso jen omezit, protože už odmalička jsem inklinovala k vegetariánství, ale zároveň jsem si moc dobře pamatovala, jak to hodně lidem v mém okolí vadilo a odrazovali mě od toho. Ale zatraceně, jsem dospělá, stojím si za nějakým názorem, vím sama, co mi dělá dobře, a proto jsem přestala jíst maso úplně. A byla jsem trochu zklamaná, že někteří lidé z mého nejbližšího okolí s tím měli problém. Neříkám, že mi to někdo zakazoval, ale byla jsem součástí několika nepříjemných konverzací a obhajování se. C...

Každou vteřinu, můj svět se mění. Mám studenou peřinu, a teď se střídá dění. Stojím mezi stovkou lidí, co po mých očích se pídí. Jen já svou tvář nevidím, stopy po sobě uklidím. Teď hudba nahlas křičí! A ve mně je pocit štěstí. To ticho, co se mi tak příčí, zaplnil řev cizích bolestí. Ale vždycky skončím před tebou. Neznám tě, nevím jestli jsem tvoje. Nevím, zda vzít tě do mého světa s sebou. ----- Nikola Pincová