tady niky

Tenhle článek jsem chtěla psát až po Vánocích, někdy kolem 30. prosince například, ale mám ho už napsaný někdy začátkem prosince. Plánovala jsem, jak budu bilancovat o tom roce, který vlastně ve skutečnosti vůbec neměl přijít. Někteří tomu věřili, většina Čechů ale samozřejmě skepticky krčila nosy nad tímto nonsensem. Já osobně jsem se nacházela někde mezi, uprostřed,, na rozcestí. Někde jsem četla, že opravdu měl být konec světa, ale ne takový, jaký jsme znali z oblíbených a notoricky známých katastrofických filmů, ale měla skončit jedna etapa života a začít nová éra, která se budu výrazně lišit od dob minulých, měli přijít rozhodně zásadní změny našich životů. A jak onen den přišel a někteří ho prožívali s velkým otazníkem nad hlavou, a ta skeptická většina na protest úplně obyčejně jako jiný den, tak se opravdu nestalo vůbec nic. Slunce toho dne zašlo a den poté opět vyšlo. A tím začal můj nový rok, rok 2013, ta očekávaná nová éra. Tou dobou jsem prožívala pro mě jedno z nejvíce

1. Nikdy jsem nebrečela u Titanicu- prostě mi to nepřijde tak smutné, nevím proč. Naopak se stoprocentně rozpláču u Romea a Julie z roku 1968, u konce první série "Jak jsem poznal Vaši matku" a u animáče "Vzhůru do oblak." (napište mi do komentářů, jaké scény rozbrečí Vás :-) 2. Mívala jsem prodloužené vlasy a už bych to nikdy znovu nechtěla. 3. Musím si stříhat nehty až úplně na kůži. 4. Mám nadvakrát zlomený nos. 5. Bojím se, že s brýlemi budu vypadat chytřejší a učitelé si mě budou víc všímat, a proto je moc nenosím. 6. Věřím každé záhadě a konspirační teorii a mám nutkání všemu přijít na kloub, což lidi v mém okolí trošku štve. 7. Hodiny na mém nočním stolku jdou o pět minut zpátky. 8. Každé ráno pravidelně zaspávám už dva roky. 9. Moje nejoblíbenější pití je prostě ledová voda. 10. Pokud v noci spím a nikdo neleží vedle mně (pes, přítel..), tak objímám polštář. Jelikož jsou svátky a moje mysl a žaludek už jsou unavené, tak jsem tentokrát

Jsem obrovská fanynka Johna Cusacka. Miluju filmy s ním, jeho charisma, postavy, které ztvárnil (protože si vybírá zatraceně dobré role v zatraceně dobrých filmech..Nebo mu to vybírá zatraceně dobrý agent, trochu moc zatraceně :-D), jeho vzhled. Když už nevím, co bych z nudy vymyslela, dělám většinou movie nebo music challenges, což znamená podívat se na co nejvíc filmů s nějakým konkrétním hercem, nebo filmy, které mají něco společného a u hudby si poslechnout co nejvíc hudby z nějakého období nebo od nějaké skupiny. Takže tentokrát to vyhrál John Cusack a dnes Vám chci představit filmy High Fidelity a Say Anything . High Fidelity (Všechny moje lásky) K tomuhle filmu mě vlastně nepřivedl herec John Cusack, ale předloha k filmu v podobě stejnomenné knížky od mého oblíbeného spisovatele Nicka Hornbyho (doporučuju!!). Vypráví příběh o smolaři Robovi, a ten zase vypráví o (kupodivu) všech svých láskách. Neskutečně sympatické mi bylo, že Rob vlastní obchod s gramodeskami. Začne

 Prožívám celkem podivnou dobu zimního spánku, spojenou s pobolíváním hlavy, mé tělo se pomalu a nepozorovaně rozpadá, a já vždy, když přijdu domů, padám do postele, asi jako ten čerstvě pokácený strom, nebo shnilé jablko. Trhaně se budím, třeba když mi přijde zpráva, kterou přečtu a jdu spát dál, nebo když se na mne přijde mamka starostlivě podívat, přikryje mě a zas odejde, nebo když rozjuchaný pejsek do mně strká studeným čumáčkem, jestli ještě žiju. Jaký to krásný předvánoční čas. Ve chvílích, kdy nespím, mě pravděpodobně najdete dobíhat ranní autobus na poslední chvíli, klovat si školní poznámky do nového tabletu (jupí jupí jupí! Dík mami.), nebo na poslední chvíli shánět dárky s vráskami na čele protože na tohle jsem absolutně neschopná (pokud Vám něco říká scéna z vánočního dílu Mr. Beana, kdy svojí přítelkyni koupil obraz z výlohy a háček). Nejhorší je, když přijdu domů ve 3, na chvíli si lehnu, a najednou se s leknutím probouzím, že je 10 večer a už nic nestíhám, co

Dnes jsem toho měla hodně na práci a byla jsem z toho lehce nervózní a našla jsem se i ve stavu, kdybych se možná dala považovat za hromádku neštěstí, jak mi občas říká moje maminka. A v takových chvílích se já osobně obracím na psaní. A dnes jsem toho napsala celkem hodně, ale to si na svoje uveřejnění musí ještě nějakou dobu počkat, ještě není ten pravý čas. Já se naopak dneska rozhodla sem vložit obrázky, které mám už dlouho u sebe uložené a putují se mnou od jednoho počítače k novějším, od notebooku k notebooku, od mobilu k mobilu, hlavně je chci mít stále u sebe. Chci se s Vámi o ně podělit, protože ne každý, kdo má jednou za čas nějaký ten splín, nebo se cítí pod psa, si může jen tak sednout k počítači a psát, někdo holt nenalézá zadostiučinění prostřednictvím slov, ale třeba fotografováním, malováním, meditací, někdo cestováním (a kéž bych měla prostředky, tak mezi tuhle skupinu lidí taky patřím), někdo jen tiše sedí a čeká, až bouře přejde. Přece jen myslím, že tyhle obrázk

Dneska zabrousím do velice osobního tématu, a tím je přátelství. Nepovažuji se za nepřátelskou osobu, vždy jsem měla přátel hodně, ale musím na druhou stranu uznat, a to s odstupem času, že to byli "přátelé" a já jsem opustila snad úplně všechny. Jak jsem již zjistila, nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Jenže to u mě přerostlo v nezměrnou ostražitost a uzavřenost. Svěřuji se a uvolňuji své pocity prostřednictvím psaní, protože mi to přijde méně vyčerpávající, než to někomu povídat a dlouze vysvětlovat. Stala jsem se náročnou, nerada si pouštím lidi k tělu, jsem otrávená konverzací s lidma, přijde mi to zbytečné a nebaví mě mluvit, nebo občas nevím, co říkat. Jak jsem se trochu oddělila od různých skupin přátel, co jsem měla, celý jejich svět se mi uzavřel, a už nikdy mě nebrali mezi sebe, nezahrnovali mě do žádných aktivit, a tím se mi vcelku jasném světle ukázalo, jak jsem pro takové lidi postradatelná. Takoví přátelé jsou jen taková pomyslná výplň pro tu nudu a občasnou