tady niky

Už skoro vůbec nepíšu. Ani svůj osobní deník si moc nepíšu. V posledním půl roce jsem se tak ponořila do jógy, že hodně jiných věcí šlo stranou. Všechno mé přemýšlení probíhalo na podložce. Ale nedávno se mi stal úraz, a nemohu teď na nějakou dobu praktikovat. Pokouším se tedy vrátit ke psaní. A dneska vám povyprávím jeden z nejkrásnějších příběhů. Jak mě Petr požádal o ruku. A tentokrát bude tento článek ještě víc speciální, protože jsem se domluvila s Petrem, aby také přispěl do článku, a napsal vám něco o našem zasnoubení: Všechno špatné bývá k něčemu dobré. Před pěti lety jsme se potkali na autobusové zastávce v Jinonicích. Ve večerních hodinách jsme oba chodili na překvapivě nudnou přednášku. Nikča sedávala schovaná za svým tabletem u zdi auly, ale ani to ji neuchránilo před tím, abych si jí všiml. S nikým jsem se tehdy ve škole neznal. Když jsem zjistil, že oba jezdíme stejným autobusem domů, rozhodl jsem se přisednout a dát do řeči. Možná ji to tenkrát trochu vy