tady niky

Delší dobu se tu neobjevil žádný článek. Měli jsme totiž napilno! Jeden mladý muž slavil své 23.narozeniny a já mu samozřejmě musela připravit nějakou pěknou oslavu. Tahle byla taková komornější, ale příští rok to bude pěkný tematický večírek (ano, už teď nad tím přemýšlím). Tentokrát jsem jen připravila dobrý oběd, nakoupila dárečky a dortík se svíčkami. Neměli jsme tak moc času, protože s oslavencem jsme ještě před sebou měli cestu do Liberce na 5 dní, kde jsme také oslavovali a kde navíc čekalo jedno překvapení. Tudíž jsme ve čtvrtek večer byli v Liberci a v pátek jsme si udělali dobrý oběd, ale ne moc těžký, protože nás ještě čekala večeře u babičky s dědou, která, jak už je známo, bývá nezapomenutelně velká. No a taky samozřejmě byla. Babička s dědečkem Petrovi také popřáli, i my ostatní jsme vyfasovali nějaké sladkosti, což je vždy radost a ochutnali jsme skvělý domácí vaječňák. Pak přišla sobota a já jsem byla lehce nervózní z plánovaného výletu na kole, protože jsem

Původně se měl článek jmenovat "Opilé pozdravy z Moravy", ale nakonec to zas tak vožralý nebylo. S přítelem jsme dostali možnost být ze soboty na neděli na Moravě, konkrétně v městečku Rakvice, kde se to na každém rohu hemžilo ochutnávkou vín a všude jsme zakopávali o sklepy.  Takže v sobotu v 9 ráno jsme byli vyzvednuti v Praze a o pár hodin později už zastavovali u krásného komplexu, který byl obklopen vinicemi. To byla zastávka na oběd. Mám takový dojem, že se to tam jmenovalo Retro Grill a bylo mi řečeno, že je to nějaká vyhlášená restaurace. A musím uznat, že to byl docela gastronomický zážitek. Vybrala jsem si filet z lososa s oříškovým pestem a bylinkovým rizotem a byla to hodně šťastná volba. Nejen, že to jídlo úžasně chutnalo, ale dokonce i na tom talíři vypadalo nádherně. Víte jak, všechno do věžiček :-D.  Já si věžičku zbořila, než se to stihlo vyfotit :-D Konfitovaná krkovička se šťouchaným bramborem, špenátem pečeným česnekem. Po něj

Občas mám skličující pocit. Pocit, že můj život je násilně směřován nějakým předepsaným směrem. Přijde mi, že naše životy jsou si občas až moc podobné. Je to samozřejmě zároveň nějaký pocit sounáležitosti, který je důležitý. Jde mi o to, že život se strašně moc podobá například životu na střední škole. Segregované skupinky, hierarchicky rozdělené. A každá ta skupina žije podle svého předepsaného mustru. Tahle otázka a problematika byla omílána už asi milionkrát. Stejně mi ale nedávno přišla na mysl. Lidi se tak strašně rádi rozlišují a škatulkují a možná je to právě proto, že neví, jak by se sami za sebe měli chovat. Přece jen, když přijmete nějakou roli v životě, tak s ní i její psaná i nepsaná pravidla. A pro lidi je mnohem pohodlnější chovat se podle toho, jak jim to někdo řekne, než aby sami uvažovali o svých pocitech a tužbách. Bojí se toho. Lidé se bojí svých svobodných rozhodnutí v rozporu s očekáváním. Já sama mám problémy s tím vědět, kdy co smím říkat a kdy něco říkat nes