tady niky

Původně jsem chtěla nejprve vydat článek o naší cyklistické dovolené ze začátku července, ale tato silná událost musí mít pro tentokrát přednost. Všichni moc dobře ví, že jsem obrovský milovník psů, a před skoro do 9 lety, když jsem ještě bydlela s rodiči, jsem iniciovala pořízení pejska do naší rodiny. A to se nakonec povedlo, a ta malá sněhově bílá vločka, která se u nás jednoho zimního dne objevila, byl náš milovaný maltezáček Rocky.  Ten velmi spokojeně žije s mojí maminkou v Táboře, a já stále s láskou vzpomínám na 4 roky života s ním v Táboře. Kolik rozkousal bot, jak jsem s ním chodila ven ve 3 ráno, když zažíval nemoc, a tak dále. Však potom, co jsem se odstěhovala do Prahy, a začala žít "nový život v novém městě", toužila jsem dál potom, mít ve svém životě psa. I když jsem u Petra celkem škemrala, a on to velmi trpělivě poslouchal, stále mi říkal "vydrž, ještě je brzy a ten pravý čas teprve přijde". A měl svatou pravdu. Sice ten čas jsme spletli

Dala jsem si s novým článkem na čas. Nejen protože jsem byla rozptýlená důležitými událostmi (úspěšně jsem dokončila školu), a také novou prací, ale pustila jsem se do zajímavého experimentu, a to někdy na úplném začátku května. A dnes vám k tomu něco povím. Všechno to odstartovalo jedním rozhodnutím, které nad mojí hlavou viselo už VELMI dlouho. Pustit se svých pomyslných mantinelů, které budily dojem ochrany, ale ve skutečnosti to byla tak trochu pouta, která jsem si na sebe sama nasadila. Mluvím tu o strachu z nových zkušeností, o strachu z neuznání, a především o strachu z názoru okolí. Mám pocit, že jsem se neustále snažila být s každým za dobře, zalíbit se všem, a řeknu vám, je to extrémně omezující. Netušíte, kdo jste. Hledáte se marně ve všem a čekáte, co vám z těch rolí bude nejlépe sedět. Ale nejde pořád hrát role. Byla jsem pořád v napětí, z každého setkání a různých aktivit jsem většinou brzy utíkala domů, abych byla v bezpečí, obklopena zdmi mého bytu, kde jsem ne