tady niky

Tuhle věc možná spousta lidí zná a možná taky spousta lidí nezná. Proč bychom se jinak totiž tak trápili, plácali se životem s tím neodbytným pocitem, že nic nemá smysl. To se takhle zničehonic nad člověkem stáhnou mračna, všechno je tmavě modré a on se cítí jak zmoklá slepice.  Zmiňovala jsem už asi tak milionkrát, že jsem hodně citlivý člověk. Do určité míry jsem vždy spíš flegmatik, ale pak se najednou stáhnou ta mračna i nade mnou a jsem nejdřív v nenáladě, pak smutná, to následují nepříjemné stavy a končí to velmi jedovatými poznámkami a šířením negativismu všude kolem.  Nedávno se mi přesně tenhle průběh stal a já ke konci cítila, jak ten jed už prskám všude kolem sebe, lidi kolem mě se se mnou už ani nechtěli bavit, protože jsem je tím jen trápila. A nejen je, topila jsem v tom jedu hlavně sebe, a za to jsem se na sebe taky zlobila. Tomu se říká druhá dimenze negativismu. Můj pracovní název: Negativismus na druhou. Nemůžu říct, že bych sympatizovala se sluníčkáři,

Konečně jsem někoho dokopala k tomu, abychom se jeli podívat do Českého Krumlova! Naposled jsem tam byla před třemi lety a je to moje oblíbené město v Čechách. Vždycky je moc hezké potulovat se v uličkách a vždycky objevit nějaké nové cestičky. My jsme s Petrem velmi chytře spojili výlet do Českého Krumlova s návštěvou mojí rodiny. Minulý víkend jsme vyrazili na chatu do Soběslavi, cestou ještě vyzvedli moji ségru a jelo se. Vždycky přijíždíme na víkendy domů později večer v pátek, a proto se už nic významného ten večer nedělo, dali jsme si dobrou večeři, povídali si a šlo se celkem brzy spát. No a v sobotu jsme ráno s Petrem moc neotáleli (rozuměje nemohla jsem se ani namalovat nebo si něco udělat s vlasy), sedli do auta a nabrali směr Český Krumlov. Nabrali jsme správný směr, ale tedy oklikou, protože jsme v momentu nepozornosti špatně zahnuli a cestu si prodloužili asi o 10 minut, ale nikdo není dokonalý, že ne??! Každopádně kolem 11 hodiny jsme už byli v Krumlově, zaparkova

Naprosto nenápadně a úplnou náhodou se mi z života pomalu vykradla inspirace, múza, nápad, říkejte tomu jak chcete. Nevěděla jsem o čem psát a když už mě něco napadlo, tak po pár odstavcích jakoby nápad najednou vybledl, nepřipadal mi už ničím zajímavý. Čím víc jsem chtěla něco napsat, tím víc se mi to vzdalovalo.  Rozhodla jsem se, že zkusím pro změnu něco jiného, třeba malovat. I když mě to moc bavilo a pořád ještě baví, kreslit různé vtipné výjevy mého života, většinou s tématikou chipsů, cítím, že to není ono. Není to stoprocentní odraz mě samotné. A já už takový pocit zažila, a to právě se psaním. Neustále vedu vnitřní monology ve své hlavě, kdyby se měly přenést na strany knih, bylo by jich přes milión. Ale nějak mi poslední dobou nebylo přáno nebo jsem to byla já sama, která nebyla schopna odrazit myšlenku na papír? Strašně mě to vyděsilo, když jsem přibližně půl roku nepřišla s ničím kloudným, s projektem, který mi dělal radost a dával mi nějaký smysl. Loni jsem se zaměřil