tady niky

Tento článek bych chtěla věnovat všem lidem, kteří si uvědomují své těžké protloukání životem, kteří se na své cestě nemůžou najít. Ztraceným duším. Občas hodně z nás má pocit, že vlastně přesně neví, kam chce v životě směřovat. Dnešní situace ve světě si ale žádá, abychom takové věci věděli už tak brzy.. V  podstatě pubertálním věku. Jak se máme rozhodovat o něčem, o čem ještě ani nemůžeme mít pořádnou představu? Většina z nás se ale časem smíří, přizpůsobí, šťastných pár procent uspěje ve svých snech a záměrech, ještě větší "šťastlivci" se najdou v nadutých peněženkách a namaštěných bankovních účtech. Zbytek? Ztracené duše, snažící se zachytit jednoho z těchto opěrných bodů, ale ruce jim kloužou.  Jistě, pro naše postavení a životní naplnění si špiníme ruce, každý nějak. Někteří dřou pro svůj úspěch, který se jim jednou povede. Jiní mají ruce umazané od nekalých činností a špinavých peněz. Co ostatní? Taky si je špiní, ale vyjde to vniveč. Ta špína by

Jelikož zkouškové na mě zaútočilo a já z toho padla do lehké deprese, a to jsem sotva na začátku, tak jsem začala víc poslouchat hudbu, protože mi to pomáhá odreagovat se. Nemám teď na mysli hudbu, která pomáhá při koncentraci (to poslouchám  tohle ), ale když prostě potřebuji na chvíli vypnout. Tak jsem se zamyslela nad svými hudebními favority. Málokdy se mi poštěstí, aby se mi líbila celá alba od nějakých interpretů, vždycky si zamiluju tak dvě až tři písničky, ale nějaká přece jen existují, a proto vám je dnes představím. Původně jsem to chtěla shrnout v jednom článku, ale nakonec jsem se rozhodla, že udělám takovou malou trilogii. :-) Dneska to budou dvě alba, která poslouchám posledních pár dní nejraději, a to skupina Fleetwood Mac a britská rocková skupina Keane. Fleetwood Mac- Rumours (1977) Fleetwood Mac dnes Skupina Fleetwood Mac je takovou mojí tajnou láskou (možná ne tak tajnou, když o ní pořád básním a neustále pouštím nahlas jejich písničky). Víc jsem se o

Příroda je něco, co mě obklopuje odmalička. Stačí pomyslet na ty děti nebo lidi, co vyrůstají někde, kde přírodu představuje jen nějaký parčík nebo trávník u hřiště před barákem, tak je mi jich trochu líto. Jako malá jsem si neuvědomovala, jak mi příroda přiroste k srdci a jaký má na mě vliv. Vždycky jsem se těšila, jak budu ve městě, kde je kulturní nabídka mnohem bohatší, kde mi může být nějaká příroda ukradená. Budu ve velkém městě, kde bych měla jen vstřebávat informace ze školy, z kina, z výstav, z restaurací atd. až do nekonečna. Ne, stop! Já přírodu potřebuji. V mém životě má nezastupitelnou roli. Nechtěla bych se samozřejmě vzdát života plného kultury, ten je pro mě opravdu hodně důležitý, ale příroda bude mít v mém srdci navždy takové zvláštní místo. Asi to pramení z dětství ve skautu, kdy náš dívčí oddíl jezdíval na výpravy, tábory a byly jsme prostě neustále venku. Na spaní pod širákem jsme se strašně těšily (menší sranda byla, když se mi v noci chtělo na záchod a já se