tady niky

Vzhledem k tomu, že ve čtvrtek a pátek byl minulý týden prodloužený víkend, tak jsem měla spoustu volna. A já když mám moc volna, tak potřebuji plán! Nedokážu totiž celý den prosedět doma, ta představa mě naprosto ubíjí (musím se přemlouvat zůstat v klidu doma, i když jsem třeba nemocná). No a jelikož většina mých kamarádek teď nebyla v Praze, za oběť musel padnout můj Petr, tudíž se stal mojí kámoškou po celý víkend. Rozhodli jsme se využít volné dny k procházení a dostatečného ocenění krásných míst v Praze. V sobotu jsme se vydali ke Strahovskému klášteru a potom střemhlav dolů pěšky až na Újezd. Měli jsme nádherné počasí, krásný výhled na sady pod Petřínem, až mi to trochu připomínalo Itálii. Na Újezdu jsme se rozhodli podívat do kostela zasvěcenému Panně Marii Vítězné, kolem kterého často projíždím cestou do a z práce, ale nikdy mě nenapadlo podívat se dovnitř. Netušila jsem, že tento kostel je celkem hodně navštěvovaný turisty a kostel je na to i připraven, můžete se po...

Už se mi hodně dlouho nestalo, že bych takovou dobu nepsala na blog. Nejen na blog, ale třeba i do vlastního deníku, který si poctivě píšu už přes 12 let. Neměla jsem tušení, co bych psala. A tentokrát to nebylo zaviněné nedostatkem inspirace, ale spíš totálním propadem mojí osoby. Vrátily se mi pocity, které byly nepříjemně známé. Je strašně těžké o tom psát tak, aby to dávalo trochu smysl. No a taky abyste mě neměli za úplného blázna. V posledních měsících se to velmi nenápadně vkrádalo zpátky do mě. Mluvím o tom jako o nějaké nestvůře. A upřímně to tak i svýma očima vidím. Nevím proč se to vrátilo, ale v psychologické terminologii se tomu říká relaps. Člověk si skoro 2 roky myslí, že je v pořádku. Jím pravidelně, čím dál více se odprošťuji od výčitek, které provázely každé sousto, co jsem pozřela. Připadala jsem si už i celkem konzistentně štíhlá a byla jsem drtivou většinou času spokojená. Ale jednoho dne jsem si stoupla na váhu a měla asi o 1 kilo víc.  " Pro...

zdroj: pinterest.com (ilustrace od Sally Nixon) Občas jsme všichni s něčím ve svém životě nespokojeni, a to bývá to, o čem nejvíce mluvíme, protože nám to leží v žaludku a potřebuje to ven. Je to pochopitelný a já občas dokážu mluvit po telefonu s mamkou a ona mi po 20 minutách našeho rozhovoru řekne, že jsem si celou dobu jen stěžovala a že už to stačí. A v takových chvílích se za sebe trochu stydím.  Koukala jsem nedávno na jednu přednášku na TED Talks (konkrétně "Jak se stát psychicky silnou osobou?"), ve které přednášející stručně popisovala svůj životní příběh (velmi tragický, musím podotknout) a co si uvědomila, že musí udělat, aby se ve svém životě pohnula dál. Jsou to věci, které v podstatě slyšíme skoro denně na každém kroku. Přestat porovnávat náš život s životem ostatním, závidět a litovat sebe a svůj život. Propadáme se tím do stavu, který ubližuje jen nám a brání v rozvoji. Haha, to se snadno řekne, ale hůř se to v životě praktikuje.  Já u...

Nejsem si jistá, co se přesně děje, ale vnitřně cítím, že tento rok je pro mě hodně zlomový. Týká se to především mého poznání sebe sama. Doposud jsem vnímala tento rok spíš negativně, ale když se nad tím zamyslím opravdu pečlivě, je to vlastně úplně naopak. Ono je to vlastně logický. Prožívám události, jejichž bezprostřední zážitky a pocity z nich pramenící mohou být nepříjemné, vnímám je v tu chvíli negativně. Ale když se na tyto situace podívám s odstupem, uvědomuji si, že přesně tyto věci mě nějakým způsobem učí a formují, jako osobnost. Občas mě nutí nastavit si zrcadlo a já si nikdy nebyla víc vědoma sama sebe, což je také dost děsivá zkušenost, přiznejme si to všichni. Abych se nepohybovala jen na obecné a spíše abstraktní úrovni, tak se vám pokusím přiblížit, co mám na mysli. Prožívám si situace, které jsou hodně mimo mou komfortní zónu. Myslela jsem si, že změna zaměstnání bude to nejděsivější, ale nakonec to není ani zdaleka pravda. Byla jsem tam přijata nakonec ...

Jak už mohla asi většina lidí v mém okolí zaregistrovat, ostříhala jsem si vlasy. Naposledy jsem je měla takhle krátké, když mi bylo 16, předtím ještě ve svých 11 letech. Z nějakého důvodu se k tomu po nějakých letech vracím. Vlasy si udržuji kratší cca posledních 13 let, protože na sobě nesnáším dlouhé vlasy, nerada se o ně starám. Každopádně jsem si myslela, že takhle nakrátko už se neostříhám nikdy, že jsem si tím prošla už dvakrát a vždycky jsem to nakonec nějak oplakávala a považovala jsem to za hloupý nápad. Ale tentokrát to tak vůbec není. Mám pocit, že pro tuhle moji změnu nemohlo být lepší načasování. Mám pocit, že jsem si prošla v osobním životě velkými změnami a nějak se to odrazilo i na tom ostříhání vlasů, i když paradoxně jít ke kadeřnici byl velmi impulzivní nápad, který jsem uskutečnila pár hodin po tom, co mě to napadlo. Ale takhle já často funguji.  Mám pocit, že jsem do tohoto účesu konečně nějak dozrála, teprve teď se v něm cítím opravdu sama sebou,...

Miluju banánový chleba, u nás doma už je z něj stálice a ráda ho peču i když jdeme někam na návštěvu za kamarády. Ovšem tohle není ten chleba. Chtěla jsem vyzkoušet obměnu, kde nebudou vajíčka a bílá mouka, ne proto, že bych byla bezlepkář nebo chtěla hubnout, ale prostě protože mě zajímalo, jak bude chutnat jiná verze. A byla jsem z ní nadšená. Doporučuju na plátek chleba lžíci vanilkového jogurtu, lesní ovoce a zalít javorovým sirupem! Ingredience : 300 g ovesných vloček 5 přezrálých banánů  150 g rozinek či brusinek 350 g jablečného pyré 6 lžic javorového sirupu 2 lžíce kokosového oleje 2 lžičky skořice  1 lžička vanilkové esence Postup : Předehřejeme si troubu na 180°C (horkovzdušnou). Nejdříve oloupeme banány a rozmačkáme vidličkou na kaši. Tu si vylijeme do velké mísy  kde později budeme míchat všechny ingredience dohromady.  Ovesné vločky rozmixujeme v kuchyňském robotu na mouku. Kokosový olej roztavíme, aby byl tekutý a všechn...

Píšu to s vykřičníkem, protože to pro mě byl tak emotivní výlet. Spamovala jsem s tím na instagramu, ale není to žádná póza, má radost z výletu byla velmi upřímná. Když jsem byla malá, tak jsme si nemohli moc dovolit někam jezdit na dovolené a na výlety, a proto jsem se na konci minulého roku rozhodla, že bych ráda méně utrácela za různé serepetičky, které zas tolik nepotřebuji a našetřila si na nějakou cestu do zahraničí. Méně krámů, více zážitků! A povedlo se, na moje narozeniny jsem si nadělila prodloužený víkend v Londýně! Vyrazili jsme s Petrem ve čtvrtek navečer a přiletěli do Londýna kolem 19 hodiny. Kupodivu jsme se v metru zorientovali celkem rychle, ale to hlavně díky aplikaci pro Londýnské metro, kterou si Petr prozíravě stáhnul do mobilu. Z Liverpool Street jsme se tedy dostali na Kensal Green, odkud jsme ještě asi 10 minut šli pěšky k našemu ubytování na Lushington Road. Po ubytování se v modrém domě se zabláceným Jeepem na příjezdové cestě, jsme byli do...