Jak jsem se s Petrem vzali

V srpnu jsem řekla ano svému příteli Petrovi, který je teď už mým manželem. Svatbě předcházel víc jak půl rok, kdy jsme ani tak nebyli ze stresu ohledně svatby, ale z úplně jiných věcí.

Zaprvé jsme nevěděli, jestli se vůbec bude moci uskutečnit, a za jakých podmínek. V březnu nás zasáhl první nouzový stav, a nikdo moc netušil, co se bude dít. Tehdy jsem Petrovi řekla, že si ho s velkou radostí vezmu i na radnici, jen my dva. Ale nic takového se nakonec nestalo, a my se mohli vzít a sdílet to se svými padesáti nejbližšími lidmi. Rodinou a přáteli. 

Jak proběhla žádost o ruku už jste asi četli. Vlastně krásně reprezentovala esenci toho, jací jsme s Petrem lidé. Požádal mě totiž na autobusové zastávce, kde ke mně Petr poprvé promluvil. A mně to přišlo krásné v tom, jak v té žádosti nebyla ambice oslňovat něčím okázalým a prvoplánovým, ale jednoduše připomínka toho, kdo jsme a kde jsme se poznali. A připomnělo mi to nejen naše seznámení, ale i takovou krásnou hodnotu, kterou s mým manželem sdílíme. Nedělat ze sebe něco, co nejsme, a být vždycky sami sebou. A ve stejném duchu se nesla i naše svatba.

Svatbu jsme řešili v průběhu našeho vztahu. Vlastně jsem od začátku počítala s tím, že se vezmeme. :-D Takže naše představy byly v podstatě ucelené, a tak nějak jsme se na všem shodli. Chtěli jsme něco jednoduchého, aby to bylo ideálně venku. Já jsem nakonec přistoupila na to, aby byla svatbě v létě, i když jsem původně chtěla svatbu na podzim. Ale bylo to tak praktičtější, a nakonec jsme díky tomu mohli mít svatbu za normálních podmínek!

ŠATY

První, co jsem sehnala, byly svatební šaty. A měla jsem z toho obrovskou radost, protože jsem je sehnala asi měsíc po zasnoubení, a šaty jsem koupila přes Vinted, asi za 2500 Kč! Bylo to neuvěřitelné, a asi to mělo být, protože to byly jediné svatební šaty, které jsem vyzkoušela, a padly mi jako ulité. A takto to vlastně bylo se vším. Všechno bylo rozhodnuté rychle, vymyšleno rychle. Nejsme vyloženě perfekcionisté, a podle toho se nesla celá ta nálada plánování. Ještě před prvním lockdownem jsme stihli vyřešit všechno papírování, vybrat datum a místo, a bylo vyřešeno. Mimochodem Petr si vybral oblek a nechal si upravit na míru jen pár dní před svatbou, takže jestli někdo dělal drama, tak to byl právě on. :-D

MÍSTO

Původně se nám moc líbil Břevnovský klášter, navíc bydlíme jen kousíček od něj, a rádi tam chodíme na procházky. Tak jsme se tam zašli ještě v únoru podívat. Původní plán bylo vzít se v místním pavilonu Vojtěška, což mi přišlo nesmírně symbolické, když jsme Vojtěchovi. Místo to je krásné, a po prohlídce jsme tomu vlastně byli nakloněni jako možnosti, ale nakonec to pro nás mělo až moc negativ. A pak nám bylo doporučeno ještě jiné místo na kraji Prahy, a to Penzion Český statek v Dolních Počernicích. Dolní Počernice jsou krásné v tom, že je to v podstatě taková vesnička. Shodli jsme se na tom, že je to skvělé, a už nic víc hledat nepotřebujeme. Svatba bude na zahradě, večer si ogrilujeme, v ceně byl i vinný sklípek, tak co víc člověk může chtít! Navíc na stejném místě mohli i hosté přespat, a to jsme velmi ocenili, že nebylo třeba přejíždět, ale vše bylo na jednom místě.

PROGRAM

Musím se přiznat, že jsem velký milovník karaoke, a původně jsem to tam fakt chtěla. :-D Ale nakonec jsme to zavrhli a rozhodli se, že se nám vlastně nic vymýšlet nechce. Zatím nebyla svatba, kde bychom z nucené zábavy byli nadšeni. Neříkám, že takové svatby jsou špatné, každý má rád něco, ale toto prostě nejsme my, a chtěli jsme si to užít podle nás, né plnit očekávání jiných. A tak jsme se rozhodli improvizovat. Chceme si dát dobré jídlo, dort, popovídat si, zachytit ten den na nějakých fotkách, a zatancovat si. Ale hlavně jsme chtěli být schopni si s každým aspoň na chvíli posedět a pobavit se. Podle mě to na svatbách žalostně chybí. Petr dostal úžasný nápad, že vymyslíme kvíz pro hosty, kteří si můžou tipovat nějaké zajímavosti o nás. To byla asi jediná věc, která tam byla trochu plánovaná. Jinak vše probíhalo vcelku spontánně. Trochu jsme papali, trochu popíjeli, bavili se s blízkými, a udělali krásné fotky s mými kamarádkami, a úžasnými fotografkami.

PŘÍPRAVA NA OBŘAD

Měla jsem skvělou svědkyni a zároveň mou nejlepší a nejstarší kamarádku, která mi velmi zpříjemnila proces přípravy svatby. Jela se mnou pro svatební šaty, připravila mi nejkrásnější rozlučku se svobodou, která byla přesně taková, jakou jsem si ji vysnila. Den před svatbou se mnou jela na Český statek, a pomohla mi vše připravit na den D. Zašly jsme si večer ještě do indické restaurace, a celé to bylo krásně příjemné a bez stresu. 

Myslela jsem si, že se mi nebude dobře spát, protože na mě padne nervozita. Ale to se vůbec nestalo. Vyspala jsem se do růžova, a ráno jsme si ještě dopřály kratší jógovou praxi. Nasnídaly jsme se na zahrádce, povídaly si, a sledovaly personál, jak začíná švitořit a připravovat pomalu věci na svatbu. Já jsem si tam tak seděla v košili s flekem od zubní pasty, a bylo mi dobře. Potom přijel Petr se svým svědkem, přijeli moji rodiče, Petrovi rodiče.. Všichni začali pobíhat, a pomáhat. My jsme se svědkyní začaly předělávat místo obřadu, protože jsme se s personálem úplně nepochopili, tak jsme to upravily k obrazu svému. :-D Přijela kamarádka Terezka, která mi na svatbu připravila nádherné květiny, ale hlavně můj věneček do vlasů, a korunu celého mého dne. 

Já jsem se pak musela se svědkyní odebrat do svých komnat, protože byl čas se ztratit a udělat ze mě nevěstu. Vzala jsem si na sebe košilku, nalily jsme si se svědkyní (která se zároveň stala mou vizážistkou) prosecco, nechaly si donést nějaké chlebíčky, a krášlení mohlo začít. V průběhu mě navštěvovaly fotografky, kamarádky, moje maminka a sestřička, párkrát přišel i Petrův svědek. :-D Nejhezčím momentem bylo, když za mnou přišly mé neteře. 

Skutečná nervozita na mě padla až v moment, kdy mi maminka pomáhala obléct si svatební šaty. Když jsem si nandala ten věneček. Celé to najednou do sebe zapadlo, a já jsem si řekla: "No do prdele, já se vážně vdávám." Ještě ke všemu za mnou přišla moje ségra, která měla slzy v očích, a já se oficiálně uvnitř sesypala. :-D

OBŘAD

Asi tak 5 minut před začátkem obřadu se před mými dveřmi začaly štosovat ty moje malé družičky, můj bratranec tam stál s nimi, a se mnou už čekal můj nevlastní taťka. Pak jsem slyšela ty housle (na které hrála naše šikovná kamarádka Maruška) a zpěv (který měla na starosti naše milovaná Danuška), a začaly se mi úplně klepat ruce. A pak jsme vyrazili z těch dveří. Viděla jsem tam těch 50 lidí, které jsem znala zatím separovaně, a najednou tam byli spolu. I teď, když to píšu, to je pro mě silná vzpomínka. Povídám: "Já jsem tak nervózní." A Ďoďan (nevlastní táta) na to: "Jsi štastná?".. "No jooo, ale jsem nervózní.". 

A pak jsme došli k lidem, na kraji vidím svoji milovanou kamarádku Terezku s přítelem Michalem, tak jim se slzami v očích říkám "Ahoj." Procházím uličkou a vidím, jak se ten zrak upírá na mě, a je to strašně zvláštní a silné. Ale mám to celé rozmazané, a registruju jen Marušku s Dančou, jak hrají a zpívají, a cítím, že i ony jsou nervózní. A pak stojím před Petrem, který má nejvíc rozněžnělý výraz ve tváři, a říká mi, že jsem krásná. Tak ho chytím za ruku, a pak už ten adrenalin jede sám. Vůbec netuším, co ten oddávající říkal. Nemám ponětí o ničem. Jen přemýšlím o tom, jak moc nahlas mám říct to ANO, a aby to neznělo blbě. :-D 

Proberu se až u gratulací, a potom, co nám všichni pogratulují cítím, že mě bolí pusa od smíchu. 

PO OBŘADU

První věc, kterou jsem jako vdaná paní udělala, bylo vyžahnutí malého piva a pomazlení se s mým psem, který mi opatlal obličej od bláta. A vlastně jsem nemohla udělat nic lepšího, a pro mě typičtějšího.

Poobřadu bylo v plánu sfouknout skupinové fotky. Neznám nic horšího, než se 2 hodiny fotit na různé způsoby, tak doufám, že všem účastníkům to uteklo nějak rychle. Přesunuli jsme se do takového vnitřního sálu, kde už byl nachystaný raut. Ten si naštěstí všichni pochvalovali, tak se nám ulevilo. Ono totiž vymyslet takový raut pro 50 lidí není až tak jednoduché. :-D Naše maminky přispěly pečením sladkého, a pomohly nám tak s výslužkami pro hosty.

Maminky a svědkové pronesli připítky, které nás rozesmívaly a dojímaly zároveň.

 My jsme pak měli v plánu maximálně na hodinku s mým manželem zmizet a jít si udělat nějaké hezké fotky do parku, a proto přišel na řadu ten kvíz "Jak moc dobře znáte novomanžele?". Zatím co ostatní vyplňovali na svých telefonech kvíz, tak my se šli vyfotit. Fotografky na nás dokonce byly tři, a díky tomu teď máme kupu nejkrásnějších fotek, jaké jsme si mohli s Petrem jen přát. 

Kvíz nakonec slavil úspěch, hosté se o nás dozvěděli i něco celkem nečekaného a směšného, třeba to, že nejčastěji doma citujeme hlášky ze Shreka, a nebo to, že když mě Petr poprvé oslovil, tak jsem se bála, že je to nějaký úchyl. :-D

Také jsme rozkrájeli dort, to je přeci samozřejmost. Já jsem si moc přála, abychom měli nějaké muffiny, nebo tak něco, ale nakonec jsme vymysleli úžasný kompromis, a to že budeme mít krásný patrový stojan ze dřeva (který nám vyrobil Petrův děda). Na horní patro pak přišel jednoduchý "nahatý" dort s ovocem, a ve všech ostatních patrech byly tartaletky s krémem a ovocem. Já jsem za pomoci svědkyně ještě den před svatbou vyrobila pár tartaletek veganských. 

VEČERNÍ ZÁBAVA

Jestli odpolední zábava byla taková volná, tak večer už bylo úplné lážo plážo. Zatancovali jsme s Petrem první tanec, pak s našimi rodiči, a pak už se jen povídalo, grilovalo, popíjelo naše oblíbené víno z Moravy. Já jsem oscilovala mezi několika skupinami přátel a rodinných příslušníků, a všude jsem nechala rozpité nějaké svoje pití. Večerem se linula příjemná atmosféra zaznívaly vtipné historky. Já jsem často chodila za svým psem a procházela jsem se s ním, protože i když jsem byla nevěsta, tak pořád jsem Sullyho parťačka na prvním místě. 

Mám takový dojem, že jsme ani neskončili tak pozdě, možná někdy v 1 ráno?? A pan majitel říkal, že to byla jedna z nejklidnějších svateb, co zažil. Tak jsem byla tak na tu naši skupinu pyšná!

Děkuji všem, kdo jste s námi byli, kdo jste nám pomáhali, a zažili den se mnou a Petrem. Moc si toho vážíme, a nikdy na to nezapomeneme. Chci poděkovat mojí a Petrově mamince, které napekly tuny koláčků, děkuji svojí sestřičce, která se postarala o tapiokové pudinky pro přátelé, kteří nemohou laktózu,  mojí kamarádce Simče, která nám nakreslila krásný plakát a ručně napsala všechny kartičky se jmény, děkuji mé svědkyni Ivče, která byla obrovskou podporou, Terezce Velhartické za divoké kvítí, Danušce a Marušce, že tak statečně zahrály a zazpívaly při obřadu, mým kamarádkám a fotografkám Lucince, Danušce a Elišce, že vše tak krásně autenticky zachytily. Dále patří velký dík kamarádce Šárce, která pro mé družičky ušila krásné tmavě zelené šatičky. Děkuji Jindrovi, který byl skvělým a podporujícím svědkem mému muži. OBROVSKÉ děkuji patří i našim rodinám, moc jste nám všichni pomohli a podpořili nás. A nakonec chci poděkovat úplně všem, kteří za námi přišli, kteří si udělali čas, napsali nám krásná přání a sdíleli ty nejsilnější okamžiky s námi.

(za nádherné fotografie děkujeme Lucii Kotvalové, Daně Ramseidlové a Elišce Hroudové)